Matka a dcera

Teskná melodie se linula potemnělým pokojem. Okno skryté hustým, ale zároveň křehkým jako pavoučí síť, závěsem nepropouštějící zářivý sluneční svit, dodávala této jinak tiché místnosti pocit ponurosti. Chlad čišel z celého prostoru, předmětu či květiny.
Temnota dusila neviditelnými, ocelovými provazy, které byli omotány kolem hrudníku. Bránily nádechům. Dech se zkracoval. Při výdechu se utahovaly a dusily. Těžko se dýchalo.
Slza skanula na nadýchaný, sametový polštář a smáčela jej. Vzlyky rušily melancholickou píseň.
Dívka ležící na lóži spala nejtvrdším spánkem všech spánků. Poklidně ležela. Nikdy již nepromluví, nezasměje se svým zvonivým smíchem a ani se neproběhne v překrásném letním dni po rozkvetlých lukách, po nichž se snad tisícekrát procházela.
Mezi jejími propletenými, štíhlými prsty ležel květ nachově rudé růže, jež měla toliko ráda. Paže spočívaly na její hrudi, která již už nikdy nevdechne životodárný svěží vzduch.
V matném svitu svící, obklopující její ztuhlé tělo, se dlouhé havraní vlasy leskly a třpytily. Záře svíce se v nich odrážela jak luna v poklidném moři.
Bledá, chladná – vypadala jako víla. Víla bez života.
Matka její na ni hleděla s bolestí. Vzlykala. Bolest v srdci ji ubližovala. Dcera, kterou tolik milovala ji opustila. Odešla tam kam odkud není návratu. Chtěla za ní…
Byla to poslední co měla. Žila jen pro ni a kvůli ní. Už dávno by si život vzala, kdyby ona tu nebyla. Teď však tu leží. Nedýchá. V jasně modrých očí jí vyhasly veselé plamínky, jež se roztančily vždy, když se smála. Na tváři jakoby ji ležel šedý smrti stín. Stín bránící otevřít oči. Líce už nebyly zdravě červené, ale bledé až téměř bílé.
Pohladila její ruce. Ruce co bývaly plné života a horké. Jejich pohlazení zahřívalo duši i srdce. Teď však potřebovaly sami zahřát.
Už neměla proč žít. Nic jí tu nedrželo a ani ji nebránilo odejít. Srdce krvácelo. Tato rána již nikdy nezacelí, byla hluboká jak rokle, která nemá konce v dohlednu.
Příliš bolela. Žal se z ní šířil jako infekce. Prostupovala každým centimetrem jejího těla i duše. Roztrhávala, drásala a rozcupovávala ji na malinkaté kousíčky. Kousíčky, které se už nedají slepit dohromady.
Dlouhá ostrá čepel se zaleskla v blízkosti plápolajícího plamene. Vzduch byl proříznut dlouhým bolestným výkřikem. Hrot dýky pronikl tenkou kůží a vnořil se hluboko do srdce.
Ochablé tělo se zhroutilo vedle těla dívky.
Krev stékala po staré dřevěné podlaze a vpíjela se do ní. Smrtící zbraň dopadla s tupým úderem na ebenové dřevo.
Dohořívající svíce zaplápolaly v nečekaném průvanu, pocházejícího z otevřeného okna, a uhasly. Pokoj se naplnil vůní doutnajícího knotu a pachu tvrdnoucího vosku…