Pane Salvatore - 38 - 45

Zaklepala na moje prosklenné dveře. Dříve než jsem stihl odpověděť, vstoupila. Byla zalita měsíčním svitem, který se na ní vlnil jako svatební závoj. Je to vážně ona? Vlastně spíš kdo ona? Kdo to vůbec je? Za ní, skrz otevřené dveře, viděl jsem, jak se táhnou nekonečné bílé pláně. Zřejmě byly zasněžené. Sněhem? Těžko říct...
...Co však bylo zřejmé byla její drzost. A také neurčitost. Bez pozvání vstoupila ke mně, do mého intimního časoprostoru, ve kterém se mi úspěšně, a především nepozorovaně, dařilo přežívat. Chránilo mě to. Před čím? To nevím. Ale teď byly dveře otevřené, cizí dáma vejitá vevnitř a já se cítil zranitelný. Těžko říct, zda-li více z tak lehké průstupnosti mezi mým časoprostorem a vnějším bestijním okolím, nebo z té bledé slečny s dlouhými modrými řasami podobnými rampouchům.
,,Máte čaj?" optala se mě chladným tónem a z úst se jí zvedl ledový oblak dechu.
,,Jistě...Kdo jste? Jak jste mě našla?"
,,A máte kostku cukru?"
,,Jistě, ale jak..."
,,A je ještě teplý?"
,,Ano, to je, ale..."
,,No tak, slaďoušku, už dost těch řečí..."
A na sedm let jsem zmrznul. Nic od roku 38 do pětačtyřicátýho si nepamatuju.
...Zvláštní