Samota

Slunce zapadalo už dobrou půl hodinu a ona seděla na posteli tak jak přišla. Věci poházené po pokoji. Nechtělo
se jí je uklízet. Nechtělo se jí nic. Teda ano, chtěla se vypařit. Vypařit se do toho světa, co si kdysi vysnila.
Tam, kde by byla šťastná. Tam, kde pořád hřálo slunce a ona mohla bosa běhat po louce. Do toho světa smíchu, přátel.
Internát pro ni nebyl ta nejlepší volba, to už dávno věděla. Cítila se opuštěná, docela sama. Když se rozhodovala,
jestli půjde do školy tak daleko, byla si jista, že ji tam čeká něco skvělého a senzačního. Vždyť to je Praha!-Město
nevídaných možností. Ale zapomněla, že vše opustí. Nemůže si vzít sebou své přátele, ani toho jejího kluka, co jí
splnil to všechno,na co jen pomyslela. Může si sebou vzít jenom bolestivé vzpomínky. Byla hloupá a bláhová.
Tak moc najivní.
Podívala se na displej mobilu, ale ten na ni jen němě koukal. Nikde žádná nově příchozí zpráva, žádný zmeškaný
hovor. Nikde nic. Chtěla křičet, ječet, ničit, trhat, rozbíjet. Ale copak mohla něco z toho? MOhla jen tiše sedět
a trápit se. Vzpomínat na tu dobu minulou. Jak byla šťastná. Nikdo z jejích přátel by nikdy neřekl, že to bude právě
ona, kdo se bude trápit. Vždyť ona byla symbol bezstarostnosti, smíchu a radosti. A teď? Je z ní pouhá troska. Pouhé
torzo člověka, skrčeného u zdi a zachumlaného v dece. Z chodby se ozývaly salvy smíchu a ona mohla jen tiše poslouchat,
jak se tam všichni baví. Nikdy se nedokázala do jejich rozhovorů zapojit. Vždycky jen tiše pozdravila a sklonila
hlavu k zemi. Cítila tu jejich povýšenost. A v těch chvílích je všechny nenáviděla. Vzala si bundu a vyběhla z
pokoje. Schody brala po dvou.
Mráz jí hned zalezl pod nehty. Seběhla na zastávku a třela si ruce. Jak ona nesnášela podzim a zimu. Vždycky jí
jenom přinášel špatnou náladu a vzpomínky. Těch se bála nejvíc. Ty jí v srdci hnisaly až se zdálo, že to jednou
nevydží a bouchne. To bude konečně její smtr. Už nebude žádný říjen, natož pak prosinec.
Nasedla do autobusu a jela směrem na Kačerov. Venku už byla tma a okolí prozařovala záře vycházející z bytů a
lamp. V odrazu okna pozorovala líbající se pár. Byli tak šťastní. Jeden měl v očích jen toho druhého. Pozorovala
je notnou chvíli, než se na ní dívka z toho páru zahleděla a cosi pošeptala svému chlapci. Oba se rozesmáli a
ona mohla jen sklopit pohled směrem k zemi. Jak jim jen záviděla!
Šla podchodem k metru a obvykle by se v té tmě bála. Dnes se cítila jinak. Tma pro ni byla skrýš. Byla to její
temná kamarádka. Nerada vyšla z šera do toho jasu pouličních lamp. Zamrkala. Nahoře na schodišti stáli dva kluci
a povídali si. Rychle kolem nich prošla. Její chůzi nebylo možno zaslechnout, ale oni jí zpozorovali. Snad to bylo
kvůli jejím modrým dreadům, možná proto, že byla tak barevná. Ozvalo se za ní pískání a ona, kdyby měla tu moc,
nechala by je propadnout do pekla. Chtěla zemřít.
Promnula si oči a snažila se zahnat slzy. /Vydrž, holka, vydrž. Nevdávej to! /Polkla a sedla si k oknu. Prázdný
vagon se rozjel. Budějovická, Pankrác, Pražského povstání. Vyšehrad. Automat zahlásil -vystupujte v pravo ve směru
jízdy- a ona se vydala ven z útrob metra. Cestu na Vyšehrad znala snad už i poslepu. Bylo to její nejoblíbenější
místo. Měla tam své tajné zákoutí. Tam, kde psala povídky a básně. Tam, odkud viděla na Vltavu a skoro celé Staré
město. Sedla si na okraj hradby a ve vzduchu houpala nohama. Stačilo se jen rukama odrazit a její trápení mohlo být
zkončeno. Výška pod ní jí zaručovala smrt. Napnula jedu ruku a do dlaně se jí zaryly kamínky. Napjala druhou ruku.
Raz,dva,tři! - Nedokázala to. Nedokázala se odrazit. Byla na to moc velký srab.
Už nebránila slzám, které se jí vydrali z očí. Nechala je volně téct po obličeji. Nevnímala, jak ji to studí.
Jak ji mrzne během mžiku obličej. Jak ji zebe pod bundu. Vnímala jen tu bolet uvnitř. V duši. Třásla se bolestí,
zklamáním. Byla tam tak opuštěná. Zůstala sama. Jen ona a její vzpomínky. Před očima se jí začaly promítat všechny
šťastné chvíle. Viděla, jak na základní škole jela s Janou a ředitelem v jednosměrce - jak dělali,že v ní nejsou
/Tvařte se, že tu nejsme/.- Jak si podepisovali všichni školní fotky s věnováním,které stejnak většinou nebylo od
srdce.- Jak jí tam Jana napsala jako Moja s Mojim. Martina Snad zas někdy a Tomáš jí nakreslil pro něj tak typickou
postavičku. Vzpomněla si i jak na střední škole držívala své spolužačce zrcátko, aby si mohla upravit linky. Jak
vždycky rozebíraly spolu její kluky. I na to, jak ona sama si s chlapci zahrávala. Jak jela s Janou do Skotska. Na
to, že zase spolu obnovili psaní dopisů. Mísilo se jí to v hlavě stále víc a víc. Večerní koupání, úsměv,
láska, polibek. Smích. Začala se jí točit hlava. Slezla z hradeb. Připadala si jako šílená. Slzy, ty zpropadené
slzy. Setřela si je šmahem během vteřiny z obličeje a klekla si. Začala odbíjet devátá hodina večerní a z úderem
zvonu se rozezněly i její hlasivky.Začala křičet. Nejdříve potichu,ale s větším počtem odbitých ran do zvonu
křičela víc a víc. Spíš už ječela. Všechen ten vztek, nenávist k lidem, tu samotu chtěla vykřičet. Dlaně si tlačila
na spánky. Křik neustával, tak jako jí neopouštěla její bolest, co měla na duši.
Vstala a rozešla se. Nejdříve pomalu, svým ladným neslyšným krokem. Pak začala zrychlovat. Jedan noha, druhá
noha. ZAčalo se ozývat pleskání jejích číňanek o dlažbu. Běžela. Běžela bez cíle. Seběhla dolů z Vyšehradu do
Podolí. Stále zrychlovala. S vyšším počtem úderů se zvyšovalo i její lapání po dechu. Běžela stále neúnavně dál
a dál. Běžela až k Staromáku. A pořád jí nedocházely síly. Na duši se Cítila, jako kdyby by právě vyběhla. Jen její
tělo ji začalo zrazovat. Píchání v boku nepolevovalo a dech už sotva popadla. Lidé se za ní otáčeli. Koukali na ni
jako na blázna. Její boty nevydrželi takový nápor. Začali se rozlepovat a s přibývajícími metry se jejích podrážka
odchlypovala stále víc a víc. Z nebes začal padat déšť. Nejdříve jedna malinká kapka, pak opodál další. Tady. Tam.
Tu. Támhle. Šum se rozléhal po obloze a odrážel se od domů zpátky do ulice. Ani Průtrž mračen ji nezastavila.
Jen snad pomalým náznakem zpomalila.
Její běh už nebyl ladný. Neběžela svižně. Napadala na nohu, ze které jí koukala pata. Podrážka už dávno vzala
za své. Každým došlápnutím jí projela chodidlem ostrá bolest. Její oblečení jí s přibývajícími kapkami tížilo.
/To zvládneš, no tak holka, věřím ti/. DVa metry, metr, půl metru.
Doběhla až na Karlův most. Z výletních lodí se ozývala hudba. Všude ozařovaly oblohu blesky. Pod deštníky se
schovávali turisté a dělali grymasy do objektivů. Bylo jich všude plno. Už neběžela, sotva za sebou táhla nohy.
Dready splihlé a přilepené k obličeji. Oči napuchlé. Ještě krok, dva. Zakopla a její tělo se začalo poroučet k zemi
jako kus kamene. Jako kdyby snad nebyla ani člověk. Na poslední chvíli se zachytila o sochu a jakštakš se udržela
na nohou. Svezla se po zádech k zemi. Její fialová bunda se roztrhla. Až teď se začala ozývat bolest. Až teď cítila
každičký miniaturní kousek svého těla. Ta bolest! Odhrnula si vlasy z obličeje. Polkla. Přitáhla si k sobě nohy.
Rukama je obejmula.Položila si hlavu na kolena. Propadla se mdlob.
Chlad jí prostupoval tělěm. Slyšela houkání parníku z dálky a neustálé šveholení turistů.Cvakání spouští
fotoaparátů. Déšť pomalu přestával. Třásla se zimou. Rty jí už úplně zmordraly a lůžka u prstú také.
/Nezvládla jsi to./ Blik. Bolest. Blik. Vzpomínky. Blik, blik, blik, blik. Kolem proletěl holub a za nímm pomalu,
pomalinku se k zemi snášelo pírko. Koukala na něj. Sledovala jeho dráhu. Pomalu a prokřehle rozháhla ruce od sebe.
Natáhla nohy. Zaklonila hlavu, zavřela oči a z úst se vydal skřek. Už neměla sílu řvát. Hlasivky odmítaly
poslušnost. Svět se s ní začal nemilosrdne točit jako na kolotoči. Nemohla se vůbec bránit. Byla na to příliš
unavená. Lidé procházeli okolo.Nikdo si jí ani koutkem oka nevšiml. Potratila a zešílela v jedné chvíly. Otevřela
oči a podívala se na oblohu. Padal sníh.