Absolutní věčnost

Neklidně spala. Tak jako předešlou noc, a tu před ní. Začínal jsem si pomalu zvykat na to, že kdykoliv se na ni dívám, musím být více než obezřetný.
Neměla špatné sny, noční můry. Neměla k nim žádný prostor, jelikož hlavní problém byl v tom, že nemohla nikdy usnout. Jako by se snad bála přivřít svá víčka a nechat svou mysl volně plynout tam, kam ji věčnost zanese.
Její budík ukazoval právě pět hodin ráno, venku vládla ruka chladné a kruté zimy, ani stromy se nehýbaly, neměly sílu vyprávět si po nocích své příběhy, jednoduše spaly.
Všechno spalo. A ona stále ne.
Sledoval jsem, jak její řasy jemně kmitají, zatímco se rozhlíží po pokoji. Snad přemýšlela, čím zabít čas. Moc dobře jsem tušil, jak ji to bolí. Chtěla usnout, tolik si to přála, ale jako by v sobě ukrývala jakousi barikádu, která jí to nechtěla povolit. Jak rád bych jí pomohl.
Ale ona ani netušila, že existuji.
Nebo, že by snad ano? Byla jiná, než ostatní. Ona věřila. Ano, rozhodně doufala, že někde, kdesi hodně v dáli, nad ní bdí její anděl strážný, ale nepředpokládal jsem, že by doufala i v jeho patetičnost a chabou slabou povahu, když si hrubě dovolal porušovat ustavičně základní zákony a neustále ji sledoval.
Jednou se jí za to budu muset ospravedlnit, napomínal jsem se neustále. Ačkoliv jsem věděl, že není žádná možnost, jak to udělat.
Ale stejně by se tím nic nezměnilo. Musel jsem ji vidět. Pozorovat její pravidelné nádechy, to jak občas křičela za svítání ze spaní, jak sebou šila, nebo i to, jak neměla ráda polštář pod hlavou a vždy ho nevrle odhodila stranou.
To, jak uvolněnou měla tvář, zatímco odpočívala.
Vstala.
Ten pohyb byl tak prudký, až jsem se zalekl a málem sletěl z balkónové římsy.
Samozřejmě, že by se nic nestalo. Mohl jsem roztáhnout svá velká křídla, napnout perutě a vzlétnout opět vzhůru, tam, odkud jsem přišel. A přinejhorším bych spadl. Nic by se nestalo, předpokládal jsem, že bych na sobě neměl ani šrámek, ale jistě jsem to nevěděl. Přece jen, byl jsem obratný a ještě nikdy se mi to nestalo. Když opominu fakt, že nikdy předtím jsem nespatřil někoho jako ji.
Mé paže si přitáhly ke kmenu stromu, odkud jsem ji pozoroval. Procházela se po pokoji, nerozsvítila ani světlo a jako by byla v transu, přešla k okenici.
Zahlédla mě snad? Ne, nemožné. Lidé anděly nevidí.
Většina z nich se chabě domnívá, že jsou na světě sami. Že pro ně nikdo nedýchá. Necítí jinou lásku, než fyzickou. Té čisté lásce nepřikládají žádný úděl, nemá pro ně hodnotu.
Narazil jsem všehovšudy jen na jednu duši, která v ni stále věřila.
A jí jsem právě zíral do tváře. Byla tak daleko, a přesto jsem ji viděl tak zřetelně.
Ostré rysy, blyštící se oči barvy purpury. Bylo nemožné, že by Bůh vybral tak nádhernou barvu očí. Zúžila zorničky, jak pátrala do tmy. Co se snažila najít?
Pohled těkal z místa na místo, na tváři měla podivný úsměv.
Byla celá tak zvláštní. Jako dítě, obtěžkané dospělou myslí.
Vždyť už jí bylo skoro dvacet let. Byla už žena.
V okamžiku se otočila, při chůzi si projela konečky prstů mezi svými světlými kadeřemi a než ulehla zpět od postele, rozsvítila lampu a přitáhla k sobě věc, kterou bezesporu milovala.
Její oblíbená kniha. Četla ji už po třetí. Nepoznal jsem člověka, kterého by bavilo číst tutéž knihu třikrát za sebou. Kdykoliv skončila, přehodila stránky opět dopředu a ponořovala se do příběhu stejně dychtivě, jako by o něm slyšela poprvé v životě.
Vzhlédl jsem k nebi, jelikož můj zrak upoutala malá zářivá jiskra padající k zemi.
Zvesela jsem se ušklíbl. Lidé vždy říkali „padá hvězda, něco si přej…“
Jen já a mně podobní jsme věděli, jak to je doopravdy. Nebyl jsem v tom sám.
Byl to jeden z mých bratrů, blížící se k zemi, aby mohl ochraňovat jednu z těch neposedných loutek dnešního světa.
Samozřejmě, že za noci jsme při létání mohli být více než dobře viděni, pokud jsme si nedávali pozor. Ale jak by lidé mohli uvěřit tomu, že to byl zrovna anděl? Pro ně to byla nesmyslná představa.
Nebyli jsme zde proto, abychom je ochraňovali od vnějších vlivů. Byli jsme zde proto, aby pochopili svou podstatu.
Ale jen málo kdo to dokázal. A když už, pak to bylo většinou jen ve stejný moment, kdy jsme se drželi blízko.
Můj pohled se v mžiku přemístil opět do jejího pokoje. Jak jsem byl rád, že nikdy nezatahovala závěsy. Měla ráda, když mohla z postele sledovat úplněk nebo hvězdy, stejně jako pouliční lampy, fascinovalo ji to. A já zbožňoval výraz, který si pro to uschovávala.
Teď však praštila silou do postele a opět se zvedla. Tentokrát však nemířila pouze k oknu, její ruka automaticky sáhla na kliku od balkónových dveří.
Cítil jsem vypětí, rostlo ve mně jako změť něčeho tak silného, že jsem to nikdy nezažil.
Snad jsem se bál? Nemožné. Nemohl jsem se bát. Jediný okamžik, kdy bych se strachoval byl, kdybych věděl, že je v nebezpečí. O můj život nešlo. Já jsem nebyl smrtelník, a proto se prostě nemohu bát.
Ale ať jsem se kdykoliv snažil sebevíc se o něčem přesvědčit, a pokaždé to vycházelo, nyní jsem zkoprněl na stromě.
Oči těkaly do vzdálené dály- pro lidi, pro mě to byl jen kousek, a přesto mi teď také přišlo, že je to tak daleko. Ovšem, že to všechno jsem bral obrazně. Pro mě domovem nebylo nebe, jen lidé to tak vnímali. Ale rád jsem přirovnával naši rovinu s jejich smyšlenými představami. Musel jsem si přiznat, že to, že se právě nakláněla z balkonku a zírala do tmy, jako by přesně věděla, co má hledat, mě stavilo na velmi nejistý post.
Nedokázal jsem ji pochopit. Byla tak zvláštní.
Průsvitná košilka jí občas mírně zavála v chladném větru, ona se přesto nevzdávala a tou svou purpurou projížděla všechny holé větve stromů, dívala se i k nebi, dokonce se nakláněla z balkonu tak, aby viděla na ten pod ní. Byla buď blázen a nebo… nemožné.
Co to proboha dělala?! Cítil jsem, jak mi buší srdce. Ještě nikdy se mi to nestalo.
Její slonovinová kůže se dotkla římsy, aby se vyhoupla nahoru. Přidržovala se rukama hrubé stěny.
Byla bosa.
Na kratičkou vteřinu jsem pomyslel na to, jak jí nejspíš musely zábnout chodidla, ale ona vypadala tak spokojeně, tak vyrovnaně, jako by to nevnímala.
„Prosím, nedělej to…“ zašeptal jsem do dalšího poryvu větru.
Jako by k ní vichřice donesla můj tichý prosebný hlásek, ohlédla se. Podezřívavě se ohlédla i za své rameno.
Tiše jsem se modlil, toužebně jsem prosil svého stvořitele, aby ji ušetřil. Ještě nebyl její čas. Ona si ještě nezasloužila zemřít. Proč to dělala? Vždyť já ji tolik miloval, i On ji miloval. Proč chtěla zmarnit jediné, co dostala, ten největší dar? Byla snad tolik pošetilá? Ne, v to jsem nevěřil. Ale stále jsem nemohl uvěřit, proč to dělá.
Její křehká dlaň tančila ve vzduchu, jako by ho mohla uchopit do dlaně, jako by ho mohla samovolně obtáčet kolem své paže. Zjev víly.
Konečky vlasů jí bičovaly do očí. Ani se neohnala.
Pohlédla dolů, vypadalo to, jako by se cítila tak jistá. Jako by to bylo přesně to, po čem celou tu dobu toužila. Bylo to sedm pater a ona shlížela tak, jako by se dívala pouze do svých dlaní. Jako by mohla přesně rozeznat každé stéblo trávy, která pokrývala tu prochladlou zem.
Otřásal mnou žal a vztek. Nebyl čas rozebírat, zda je to vůbec možné. Stával se ze mě snad pomalu člověk? Bylo pravdou, že jsem ji sledoval už pár měsíců, ale to přece nemohlo měnit mou podstatu.
Byl jsem stvořen k lásce a k porozumění.
Ale tomuhle nemohu rozumět. Tohle nejde!
Konečně vzhlédla, provrtala mne svýma nevyzpytatelnýma očima, a lišácky se usmála.
Ano, byl to úsměv. Takový, jaký jsem na její tváři neviděl už hodně dlouho.
Rozhodila paže, tak jak mi to bylo velmi povědomé.
„Ne!“ zabědoval jsem a chytil se za větev takovou silou, až jsem ji málem rozdrtil ve svých dlaních.
Moje srdce se zastavilo. Nic jsem neslyšel, a skoro nic necítil, kromě jediného.
Musím ji zachránit.
Odlétala. Tam, kde ještě nebylo její místo. Věděl jsem to, a proto jsem nedokázal přijít na to, jak ji tohle napadlo. A to mi dávalo pravomoc, dávalo mi to možnost ji zachránit.
Její světlá košilka vlála ve větru jako by už předem zápasila s gravitací.
„NE!“ tentokrát to byl výkřik, co se vedralo z mých úst. Nemůžu tohle dopustit, to byla moje prvotní myšlenka, a ta, která zastínila cokoliv jiné v mé velké obtěžkané mysli, která prošla tolik lidských životů.
V tu neskonale dlouhou vteřinu jsem cítil, jak se moje křídla vzepjala. Kmen stromu se otřásl od toho, jak jsem se odrazil. Okolí utvořilo barevnou šmouhu.
A pak dopadla do mých dlaní. Tak křehká. Na tváři nečitelný výraz.
Objala mě. „Tušila jsem to. Věděla jsem, že mě zachráníš,“ zašeptala k mému uchu, zatímco se ještě víc tiskla k mé bílé průsvitné košili.
Letěl jsem dál, kamsi za obzor, ne zpět k ní domů. Stejně už bylo pozdě. Porušil jsem jedno z hlavních pravidel. Budu potrestán, tak jako tak.
Omámila mě vůně její kůže. Jako právě utržený jasmín.
Ve své existenci jsem se dostal blízko ke spoustě lidem. Nikdo nikdy nepoznal, že bych byl něčím výjimečný, nebo jsem si toho alespoň nevšiml. Vypadal jsem jako člověk, mluvil jsem jako člověk, dokonce jsem prováděl ty jejich podivné gesta a grimasy, jen abych splynul. Hlavní bylo vždy to, že jsem uměl jednu věc na víc. Rozdávat klidnost.
Nic neříkala, předpokládal jsem, že pozoruje z té výšky všechny domy a lampy, které utvářely černou skvrnu se zlatavými jiskrami podél ulic.
Doletěli jsme až na vzdálenou horu, tam jsem ladně rozevřel dlaně, aby si mohla pořádně stoupnout.
Byla o kousek menší než já.
Zkoumala každičkou část mé bělostné kůže, která měla skoro stejný odstín, jako ta její.
„Zmizely ti křídla,“ oznámila, jako bych sám necítil, že je stahuji zpět.
Vlídně jsem se usmál. „Za tohle mi možná budou stejně odebrány.“
Rázně kroutila hlavou. „Tomu nevěřím.“
„Řekni mi jednu věc.. proč jsi skočila?“ oba dva jsme se posadili na zem. Mrzelo mě, že nemám nic, čím bych jí mohl poskytnou větší pohodlí. A bál jsem se, že by mohla nastydnout. Ona si přesto stále držela svou poklidnou tvář.
„Věděla jsem, že tam jsi. Cítila jsem to. A kdybych měla zemřít, pak bychom se stejně střetli,“ promluvila.
Bylo možné, aby smrtelník tak klidně hovořil o smrti?
Nechápavě jsem zamrkal. „Takže, ty jsi to prostě.. riskla?“
„Risk je zisk. Neměla jsem, co ztratit,“ hlesla.
Zaskočeně jsem jí vzíral do obličeje. Do té tváře porcelánové panenky.
„Takhle se nemluví!“ namítl jsem a cítil, jak nabírám brunátnosti. „Chtěla jsi jen tak zahodit svůj život?“
Poprvé se jí přes pohled přehnal smutek. „Nebyl jsi u mě dnes poprvé,“ mluvila spíše k sobě, ale pak se na mě hloubavě zahleděla. „Jak dlouho už mě navštěvuješ?“
Ta otázka mě zaskočila. Nemohl jsem ze sebe udělat ještě většího slabocha, než jsem si sám sobě právě dokázal. Ale to, jak na mě zírala. Jak se nevinně dožadovala odpovědi, mě nakonec přinutilo promluvit. „Asi tak půl roku,“ snažil jsem se, aby to vyznělo prostě. Ona přece neměla ponětí o tom, jak to chodí. Pro ni to mohla být věčnost, pro mě zrno písku.
Tvář, jako by jí zkameněla. A pak jen kývla. „Pak snad pochopíš, že bych ho vyměnila za chvíli klidu,“ odpověděla konečně na mou otázku.
Chápal jsem. „Spánku, chceš říct.“
Kývla.
„Takhle by se ti ho dostalo ale víc, než by sis přála,“ opět se mne zmocňoval vztek, v souladu s tou krátkou vzpomínkou, co by se mohlo stát, kdybych tam dnes nebyl. Samozřejmě, že to by se nestalo. Nemohl jsem bez ní žít, dýchat, ani myslet.
Věděla, o mých citech? Ptal jsem se sám sebe.
Její prsty sklouzly po mé tváři. „Jsi nádherný. Mnohem krásnější než v mých představách.“
Udiveně jsem k ní vzhlédl. „Tys o mě snila?“
Pobaveně se ušklíbla. „Pokud to tak nazýváš. Řekněme, že jsem viděla tvou tvář kdykoliv jsem zavřela oči. Ale byla matná, vzdálená, nikdy jsem jí neprozřela. A obětovala bych cokoliv proto, abych tě mohla spatřit…“ řekla vzrušeně. „Smím mít já otázku?“ následně se zeptala.
Svraštil jsem obličej, ale přikývl jsem, zajímalo mě, co se jí honí hlavou.
„Co je na mě tak zajímavého?“ rozhodila ruce, jako by snad sama nechápala, co všechno na ní je okouzlujícího.
Ale její dotaz mě opět rozčaroval. Opravdu věděla, jak člověka zaskočit. A co víc, jak zaskočit anděla.
Otočil jsem hlavou do strany, snad jako bych nemohl najít správnou odpověď, když ji mám před očima. Vše bylo tak intenzivní. To, jak se ke mně stále dostávala její vůně. To, jak její vlasy vály mým směrem. To, jak si neustále hrála se svými prsty, jako by byla bez přestání nervózní, a přesto mluvila tak plynule a sebevědomě.
„Já.. nevím,“ otočil jsem se k ní zpět, „uvádíš mě neustále do rozpaků. Jsi naprosto odlišná od lidí kolem. Ty… nechováš se tak upnutě jako ostatní, kteří se snaží tak namáhavě a rychle dospět. Přesto nejsi dítětem, ačkoliv občas mi svými počiny připomínáš…“
„Blázna,“ zakřepčila vesele a ulehla na zmrzlou pokrývku země celým svým tělem.
Nejistě jsem přikývl. A pak se usmál. „Nejspíš.“
„Kolik je ti let?“ zeptala se, ačkoliv pohled měla upřený k nebesům. K tomu tmavě modrému baldachýnu, který už ztrácel pomalu svůj třpyt. Za nedlouho určitě bude svítat.
„Nevím, pro mě čas nic neznamená. Můžu ti odpovědět jen částečně… už víc než sto let tvého času mi je dovoleno chodit po povrchu zemském,“ odpověděl jsem pyšně. Ano, byla spousta mých o dost starších bratrů v tomto směru, ale přesto jsem byl jeden z nejpřednějších, kterému to bylo dovoleno podle všeho velice brzo.
Rychle se opět přehoupla do sedu vedle mě. S tváří tak těžce zamknutou na mé. „A přesto vypadáš tak mladý.“
Kdybych se mohl červenat, určitě by mou tvář pokryl ruměnec. Nebo tam snad byl? Neviděl jsem se. A ona se tak hezky uculovala. „Nestárneme jako vy,“ odpověděl jsem nakonec prostě.
„A nevypadáš ani tak, jak nám to předhazují v pohádkách,“ usmála se, „kdo by byl čekal, že anděl bude mít tmavě hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči, dokonce ani tváře nemáš baculaté,“ vysmívala se.
Naoko nabručeně jsem pozvedl jedno obočí, zdálo se, že ji to od smíchu nijak nevykolejilo.
Přišlo mi to tak, nebo ten čas ve skutečnosti opravdu tak neskonale letěl? Obloha už pomalu ale jistě nabírala té známé zimní bílé barvy.
„Brrr,“ otřásla se na moment a mnula si ramena, „nemám ráda zimu.“
„A jsi venku dost nalehko, měli bychom se vrátit.“
„Ne,“ chytila mě prudce za paži, „ještě ne.“
„Proč ne?“ nechápal jsem její zkroušený výraz.
„Bojím se.“
„Čeho?“ hlesl jsem.
„Že už tě nikdy neuvidím,“ zašeptala zdrceným hlasem.
Uvědomil jsem si, že má pravdu. Ani já sám jsem jí nemohl slíbit, zda mě ještě někdy spatří. A ničil mě pocit, jen ta nicotná myšlenka, že já už bych nikdy nemohl pohlédnout do její nevinné tváře. Že bych na ni nemohl dávat pozor. U ní jeden nikdy nevěděl, kdy ji napadne další podobná věc, kterou vyvedla dnes.
Co kdyby se někdy později mylně domnívala, že jsem s ní a opět by skočila?
Zatřásl jsem se nad tím pomyšlením. Na tu setinu vteřiny mě to málem zevnitř rozcupovalo.
A pak mě popadla zvědavost. „Proč si tolik dožaduješ mojí přítomnosti?“
Tak takhle jsem možná vypadal? Její obličej mírně zčervenal. Kroutila v dlani svými prsty a hlavou kroužila všude kolem.
„Protože, když jsi se mnou, cítím se šťastná. Cítím lásku, takovou tu nezištnou a čistou, takovou tu, která stejně nakonec přetrvá navěky.“
Otupěle jsem na ni zíral. Byl jsem rozhodnut, musím s ní být. Ať mě to stojí cokoliv. Ona byla ta jedna jediná, ta vyvolená s purpurovýma očima. Můj otec přesně věděl, jak ji označit, aby vždy vyčnívala z davu.
„Musíme jít, dokud ještě nevysvitlo,“ neptal jsem se jí a schoval ji do náruče.
Užasle sledovala rozpětí mých bělostných křídel, každé pírko bylo pečlivě upraveno. Nikdy jsem neudělal žádný prohřešek, až do teď.
Tiskl jsem ji k sobě možná víc, než bych v rámci možností měl. Přesto jsem se cítil obohacen, i přesto, jak moc jsem se bál, se jí dotýkat.
Kdybych ji nedržel dostatečně pevně, mohla by spadnout.
Kdybych ji uchytil řádně, mohl bych její křehké tělo rozdrtit.
Let trval jen chvilku, nebo alespoň mně se to tak zdálo. Cítil jsem, jak se během toho pevněji přitiskla, z vlastní vůle.
Už jsem v dáli zahlédl její balkon. Jediný, který neměl žádnou výzdobu. Zdi byly natřeny na bílo, a velmi nedbale. Žádné truhlíky se zmrzlými květinami, žádný proutěný nábytek.
Nebylo v něm vůbec nic, kromě visící velké klece u druhého okna. Tu však nikdo neobýval. Vypadala, jako by tam byla pověšena čistě symbolicky.
„Až mu řeknu, že mě v náruči držel anděl, neuvěří,“ hlesla k mému uchu.
Otřásl jsem se. „Kdo?“
„Přece můj deník,“ usmála se.
„Co přátelé? Nikdy jsem u tebe nikoho neviděl, kromě jednoho člověka,“ zabrousil jsem k osobnějšímu tématu.
„Lidé nedokážou být přáteli. Až na jednoho, máš pravdu. Můj nejlepší a jediný přítel, skoro bych uvěřila, že je padlý anděl,“ řekla prostě.
Padlý anděl. Zajímavé spojení. Co o nich věděla? Ani já jsem neměl řádné tušení, jaké to je, jím být. A rozhodně jsem po tom netoužil.
Vletěl jsem s ní až na pevnou zem, na její studené dlaždice na balkoně, abych měl jistotu, že se jí nic už nemůže stát.
Málem jsem si ulomil křídlo. Nikdy jsem si nevšiml, jak velká jsou.
Cvrnkl jsem prstem do klece. Byla opravdu zajímavá. „K čemu ji tu máš?“
Mírně nakabonila ústa. „Sem tě zavřu, abys mi už nikdy nemohl utéct,“ řekla s vážnou tváří.
Pobaveně, avšak mírně vylekaně, jsem povytáhl obočí v nechápavém pohledu.
Začala se zvonivě smát. „Jen žertuju. Už odmala si chci koupit pěkného papouška. Aby mě budil svým zpěvem a za nocích mě jimi uspával.“
„A proč si ho tedy nekoupíš?“
„Já,“ sklopila hlavu, „nerada bych ho trýznila v kleci. Ale bohužel přesvědčit ho, aby se mnou zůstal, to nemůžu.“
Už jen pár minut a oblohou se rozlije bílá barva, upozorňoval jsem se v duchu. Byl čas jít.
„Měla by sis jít lehnout.“
„Neusnu,“ oponovala okamžitě. „Ale chápu, že ty už musíš. Jen mi jedno slib,“ div nepřitiskla svou tvář na mou, „vrátíš se..“
„To nemůžu,“ namítl jsem. Nechtěl jsem jí lhát. A ani jsem nesměl. Bylo zvláštní, jak jsem si to uvědomil až posléze. Ještě před nějakou dobou bych rozhodně řekl jen, že lhát nemohu. A nyní, jako bych se rozhodoval k věci, která byla v mém domově považována za špatnost.
„Musíš,“ žadonila, snad i se slzami na krajíčku a sklopila hlavu na mou hruď.
„Pokusím se o to,“ řekl jsem, „ale nemůžu to slíbit. Jsou věci, o kterých já rozhodovat nemůžu.“
„Stejně, jako jsi nesměl rozhodovat o mém životě, a zachránil jsi mě,“ oponovala ostře.
„Nebyl tvůj čas.“
„Tak to bylo dáno, nebo tak sis to myslel?“
S otevřenými ústy jsem sledoval její žalostnou podobu.
Pak se hrdě nadechla a čelila mi očima. „Musím být s tebou.“
„Jednou přijde člověk, který ti dá lásku.“
„Ne takovou, kterou mi dáváš ty. Nechci lásku od jiného. Celý svůj život miluju jen tebe a s láskou k tobě budu klidně i umírat, jedno kdy…“
Tvář mi musela zjihnout. Přesto jsem se nezmohl na slovo, a proto jsem to byl tentokrát já, kdo jí věnoval upřímný dotyk.
Nastavila tvář vstříc mé dlani a zavřela oči.
„Pomůžu ti alespoň s něčím, jdi si lehnout…“
Kupodivu mě uposlechla a okamžitě se otočila, před tím však chytila jemně mou dlaň a táhla mě za sebou.
Cítil jsem se nesvůj. Nikdy jsem nezamýšlel vkročit do jejího pokoje. Už tak mi přišlo nesmyslné a patetické jen to, jak jsem sledoval skrze tu skleněnou tabuli. Skrze tu tenkou záclonu, jako by byla utkána z nejjemnější pavučiny.
Pak mé prsty svou teplou dlaní opustila a ulehla.
Opět zavřela oči. Ale její víčka se stále třepetala. Jako krásná motýlí křídla.
Nadechnul jsem se zplna plic a nechal jsem z mé postavy vystoupit to slabé blikající světlo, mou vlastní energii.
A pak ji vyslal do její mysli.
Víčka se přestala třást.
„Dobrou noc,“ zašeptal jsem k její bolestivě dokonalé tváři a tentokrát se poprvé po dlouhé době zachoval jako anděl, a ne jako člověk.
Jednoduše jsem se rozplynul do absolutní věčnosti.