Když odcházíš...

Je mi horko, sucho v puse se snažím zahnat polykáním naprázdno. Teplota mého těla stoupla na 40 stupňů celsia, začínám blouznit....
Stín tvořen pouliční lampou jakoby se mi vysmíval...ano, právě se zašklebil a vyvolal ve mě pocit sklíčenosti.
Proč nejsi vedle mě, abys mi otřela pot z čela, chytla mě za ruku a řekla svým medovým hlasem: "Neboj, jsem u tebe, nic se ti nemůže stát."
Místo toho svírám pelesť postele a nechávám lhostejně kanout kapku za kapkou. Výhled z mého vězení mi kazí slzy, které bolestně vypouštím.Už nikdy tě neuvidím, tolik jsem ti toho nestihla říct.Třeba to, jak moc jsem se každý den těšila, jak budu sdílet tvé nadšení, že tvůj oblíbený fotbalový klub vyhrál utkání, i když mi fotbal vůbec nic neříká, to, že jsem byla ráda, když jsi připálila večeři, objala jsem tě jednou rukou kolem pasu a druhou sklízela, co z toho zbylo se slovy: "To nevadí Lásko, objednáme si čínu."...takové večery byly překrásné, uvolněné.....nejvíce však lituji toho, že jsem ti nestihla říct, jak moc tě miluji, že jsi pro mě nepostradatelná část mého života, bez tebe bych nebyla nic....
Ale k čemu to všechno? Stačil jeden den, jeden okamžik a zhroutil se mi celý svět. Nechtěla jsem žít, když jsem tě viděla odcházet s jinou....
Teď tu ležim, skuhrám nad svým životem, tedy nad tím, co z něj zbylo a snažím se přehlušit bolest pomocí další dávky heroinu.....
Smrt nic nevyřeší, budu tu čekat stále....
Na co? To sama nevím, ale až to přijde, tak to poznám a budu opět šťastná.