Osudová jízda a vánoční přání , která se tentokrát plní

„Honem , pospěš si . Už tak jedeme pozdě „ huláká na mě máma .
Zase jedeme na ty otravné rodinné sešlosti . Nenávidím je . Radši bych byla sama doma nebo venku . Navíc teď , když sem se ještě rozešla s Kryštofem , na to opravdu náladu nemám . Tvářit se , že je vše O.K , že se mám výborně a snažit se o úsměv od ucha k uchu . Fakt NE ! Sešle si sednu na přední sedadlo . Opřu hlavu o studené sklo a snažím se mámu moc nevnímat . Stejně ten její hlas přeřve všechny mé myšlenky .
„ Adélo , prosim tě připoutej se ! „
„ Mami , vždyť je to jenom kousek . Jeď už nebo tam nedorazíme nikdy .“ Odbydu mámu .
Ta jen pokrčí rameny , vzdychne a nastartuje . Pozoruju stromy lemující silnici a představuju si jaké by to bylo být stromem . Pořád na něho musím myslet . Tak ošklivě jsme se pohádali . Kéž by se to dalo dát zpátky . Ach jo . Chci se protáhnout , kouknu se dopředu na silnici a jediné, co naposledy spatřím je kamion jedoucí těsně proti nám a mámu vyděšenou a snažící se strhnout volant . Pak už jen cítím tupý náraz o něco ostrého a pod sebou chladnou zem .
„Maminko „
*****
„Už se probírá „ řekl hluboký hlas .
Kde to jen sem . Cítím se strašně těžce . Všechno mě bolí .
„Slečno , slyšíte mě ? Otevřete oči . Jste v nemocnici , měla jste s matkou autonehodu . „
„ Ccc….ože ?“ nejde to .
Nemůžu mluvit . Mám vyschlo v puse a štípou mě oči , jak se mi do nich drásají slzy . Moje maminka , kde je ?
„ Měli jste autonehodu . Vaše matka je v pořádku , má jen povrchové zranění , ale vy jste nám dala . Někdo tam nahoře vás musí mít moc rád . Ležte v klidu . Za chvíli se zase přijdu podívat „ dopověděl doktor .
Proč mě všechno tak hodně bolí ? Chci se postavit , ale najednou zjistím, že nemůžu hýbat s nohama . Co se to stalo ? Co je s mýma nohama ? Chci zařvat na sestru , ale nevydám ze sebe jedinou hlásku . Odhodím peřinu a dám si nohy dolů . Pokusím se vstát , ale hned ležím na chladné zemi . Sama , jen v noční košili . Chce se mi řvát . Chci svoji mámu . Chci domů . Chci chodit ! Rána přivolala sestřičku
„ Proboha děvče , co to děláš ? Pojď pomůžu ti nahoru „, podbírá mě milá sestřička .
„ Proč …. Proč nemůžu chodit ? „
„ Holka ….. při té nehodě jsi proletěla předním sklem a při dopadu sis poranila páteř a tvoje nohy ochrnuly . „ pohladí mě po vlasech blonďatá osoba .

Cítím jak mi po tvářích tečou teplé slzy. Pálí mě do tváří . Celý obličej mám jako v ohni . I ruce , straně pálí , jenže nevím, co se s nimi stalo , mám je až k ramenům zavázané . Proč jsem si ten zas****j pás nedala . Proč ? Proč jsem tak blbá ? Teď budu na doživotí mrzák . Postižená . Všichni na mě budou koukat jak na exota , který bude na vozíku . A co Kryštof ? , ten se už na mě ani nepodívá . Nakonec jsem usnula .
*****
„Adél „ vydechne mamka . „ Jak ti je ? Já …. Strašně mě to mrzí . Já … „ začne plakat
. „ To nic mami . Za to si můžu já . To já si ten pás nevzala . Mami ? „
„ Ano ? „
„ Máš mě ráda ? „
„ Miluju tě „
„Děkuju , já tebe taky „ obejmu mamku a obě se rozbrečíme ještě víc .
„To bude dobrý . Uvidíš „ snaží se mamka o úsměv
*****
„Tak slečno . Pojďte na vozík . Ať furt neležíte . Včera vám to šlo hezky .“ nutí mě černovlasá sestra na vozík . Strašně nerada na něj chodím . Připadám si jak mrzák . „ Tak vidíte . Už jste tam . Dám vás k oknu, ano ? A nezapomeňte ve tři máte rehabilitace . „ „ Dobře „ odpovím sestře a koukám na zasněžený park . Zavřu oči a představuju si, jaké by to bylo , kdybych teď mohla vstát a rozeběhnout se po sněhu . Je to hrozný pocit , když nemůžete vstát . Zase se mi po tvářích kutálely velké slané slzy. Naštěstí netancuju a nejsem ani žádný fanda do sportu . Neumím si představit, jaké je to pro lidi , kteří třeba tancují . Je hrozné vědět , že si už nikdy v životě nezatancujete . Začalo znova sněžit . Škoda , že na vánoce nebudu doma . Jsou už zítra . Sice dostávám spoustu přání a telefonátů , ale být doma je něco jiného . Nejde mi o dárky ,ale o ten pocit bezpečí .Dárek si stejně přeju jen jeden jediný . A asi nesplnitelný .
*****
Někdo mě drží za ruku . Hřeje . Je velká a teplá . Otevřu pomalu oči . Je tam ! On tam opravdu sedí . Na tváři mi proletí úsměv . Zahledím se do jeho zelených očí a rozklepe se mi brada .
„ Promiň Adélko . Pomiň . Já nechtěl . Prosím odpusť mi ! „
„ Není co . To já se omlouvám . Promiň . „
Teď se usměje on . Tenhle úsměv mi nehorázně chyběl , ale je zpět . Jenže hned mě zase zatrne . On ještě neví , že sem na vozíku . Jak mu to mám říct ?
„ Kryštofe …. Já … musím ti něco říct . Víš já jak jsem měla tu nehodu , tak moje nohy … „ nějak nemůžu dál .
Kryštof si sedne na moji postel a obejme mě .
„Já vím . To bude dobrý „
„Tobě to nevadí ? „ podívám se na něj se zaslzenýma očima
Kryštof se ke mně nakloní , políbí mě a zašeptá mi do ucha „ Miluji tě a na tom se nic nezmění „ .
Děkuju Ježíšku , děkuju Kryštofe !