Emotions

Podívala se na sebe mimoděk do zrcadla. Někdy se sama sobě opravdu hnusila. Někdy, ve chvílích, jako byla tahle. Zvláštní, že někteří byli ochotní za její společnost tak draze platit. Čím byla tak zvláštní? Děvek bylo všude dost. Ale ona rozhodně nežila špatně – ne po finanční stránce. Kolik ženských vydělalo za večer tolik co ona? Ale kolik ženských po sobě taky takhle šlapalo?
Bylo jí nedávno pětadvacet. Byl to druhý rok, kdy si vydělávala jen takhle. Poté, co odešla z výšky, poté, co měla pocit, že nemá cenu se o nic snažit. Poté, co přestala věřit, že láska a štěstí existuje. Co začala pochybovat, že je vůbec v něčem dobrá.
Vida, byla. A jak. Tolik peněz za jedinou noc? A vraceli se. Třeba toho chlapa, co seděl u stolu a jedl, viděla už alespoň po páté. John. Velký business man John. Doma měl manželku, ale její společnosti si zřejmě tolik nevážil, ne po finanční stránce. Jak má pak věřit na rodinné štěstí? Každý z těch chlapů ženatý byl. Někteří už ne poprvé. Copak by jejich žena nemohla na pracovní cestu s nimi? Nezvládla by s nimi posedět v drahé restauraci, chvíli duchaplně pokonverzovat, a pak s nimi spát? nedokázaly by je snad jejich vlastní ženy vzrušit? Nebo se báli, že by to bylo naopak? Chtěli si jen užít, bez práce. Od toho tu byla ona. Oni zaplatili a o víc se starat nemuseli. Zážitek zajištěn. Povzdechla si, načež nahodila profesionální úsměv a opustila toalety.
Někdy to bylo příjemné. Někdy. Třeba s Johnem se příjemně povídalo. Pohodový chlap. Až na to, že ji naprosto nepřitahoval. Ale kdy ji naposledy nějaký přitahoval? Jo, někteří z nich byli hezcí, někdy dokonce docela hodně – za peníze se dá na vzhledu slušně zapracovat, a peníze nechyběli žádnému z nich, pokud si ji mohli dovolit, to pak práci zpříjemňovalo. Ale vzrušení už musela dost dlouho jen hrát. Naštěstí v tom byla dobrá. Nikdo nikdy nepoznal, že ona si s nimi neužije. Za ty prachy musela být iluze dokonalá...
Jindy ji dokázali překvapit tím, jaké měli nápady. Kdyby tak o tolika možnostech věděla kdysi, když byl sex ještě zábava a ne práce. Některé by docela ráda vyzkoušela soukromě. Ale soukromě nešukala už hodně dlouho. Možná by někdy i měla chuť, ale snad ne s chlapem, o těch už všechny iluze ztratila. To by se musela zamilovat a stát se znovu slepou a blbou. A to se jí už hodně dlouho nepovedlo. Až moc dobře si dodnes pamatovala tu poslední příležitost. To pro ni byl tehdy vrcholem experimentování šátek na zavázání očí. Jo, kdyby tušila...
Kdo ví, co oni a ty jejich tajemné ženy? I s nimi experimentují? Nebo oni taky znají v ložnici jen misionáře, koníčka, a když je dobrý den, milování ve sprše? Pokud spolu teda ještě vůbec spí.
Když se vrátila ke stolu, zrovna dojedl. Její talířek už byl prázdný, nedala si toho moc. Docela by jí pokazilo vizáž, kdyby se nacpala k prasknutí. Škoda, vaří tady dobře.
„Půjdeme?“ zeptal se jí a ona přikývla. Choval se jako pravý gentleman, ale přesto pochybovala, že personál netuší, o koho jde. Byl starší o dobrých dvacet let a ne zase až tak bohatý. A ona byla příliš dokonalá. Elegantní oblečení, žádné lacině vyzývavé. Decentní, ale bezchybné líčení, dlouhé světlé vlasy rozpuštěné v drobných prstýnkovitých kudrnám – kolik ženských jí je závidělo. Dokonalý úsměv, dokonalá konverzace, ani náznak nesouladu. Prostě dokonalý pár. Není nic podezřelejšího. Nejsou už puberťáci, tuhle zamilovanost jim moc lidí nesežere. Dokonalý gentleman a krásná mladá dáma? Ale kdeže, nejsme v pohádce.
Hotel byl blízko. Pět minut cesty jeho novotou vonícím jaguárem. Minule ho ještě neměl, jezdil obyčejným volkswagenem. Vida, asi se mu daří. V autě toho příliš nenamluvili. U řízení měl raději klid, i když šlo o takový kousek.
V Continentalu se šli zapsat na recepci. Pan Roberts se ženou. Decentní a zdvořilý úsměv recepčního. Usmála se stejně strojeně. „Tobě taky Tome,“ pomyslela si ironicky, když jim přál dobrou noc. Pět dní zpátky jí ji přál taky. S někým jiným. Poznal ji, viděla mu to na očích. Ale neřekl nic, nedal to na sobě nijak výrazněji znát. Náš zákazník, náš pán, viď Tome? Kdo si zaplatí, může mít cokoliv. Kdo o tom ví víc než my?
Ve výtahu ji vzal kolem pasu. Už se těší, stařík? Ne, to přeháněla, bylo mu sotva padesát. Říká se, že nejlepší věk. Jak na co, pomyslela si. Snažila se těch myšlenek zbavit. Už mockrát. Dokud seděli v restauraci, dokud mluvili, bylo vše fajn. Mohla být téměř sama sebou. Ale když došlo na věc, když se blížili do pokoje, obnažené, upocené, spokojené, nedokázala se bránit jinak, než sarkasmem. Dovedla si představit, že i oni můžou být pro někoho přitažliví. Ale jí se v tu chvíli hnusil už snad kdokoliv. Bylo to tak od začátku? Nebo se to zhoršovalo postupně, aniž by si toho postupně všímala? Jak dlouho to ještě vydrží?
Ze všeho nejdřív vevnitř navštívila koupelnu. Věděla, že i John to tak po ní udělá. Alespoň že tak. V tomhle ohledu platilo „čistota především“. Rychle se osprchovala a oblékla se zpět do svých navenek decentních šatů. Vyhnula se svému obrazu v zrcadle a vyšla ze dveří. Usmála se na Johna, když se s ním míjela, a zatímco slyšela téct vodu, rychle propátrala pokoj.
John patřil k těm konzervativnějším. Díky bohu. Dnes neměla chuť hrát příliš velké divadlo. Někdy měla pocit, že to co mu chybí, je často pouhé objetí. Na co jsou manželé, když už ani to nedokáží jeden druhému poskytnout? A co ta ženská? Ona tu potřebu nemá? Nebo si ji taky kompenzuje nějak jinak?
Možná dnes měla nějak sentimentální náladu. Mírně smutnou a o něco méně ironickou než obvykle. A kupodivu si dnes přála, aby se to alespoň Johnovi opravdu líbilo. Aby alespoň nějaké zadostiučinění mohla cítit. O kolik lepší musí být dělat práci, co člověka baví. John by s ní asi souhlasil. On sám byl svým podnikáním spíš uhnaný a vystresovaný. Jde jen o prachy, co nevíc prachů. Pověz mi, Johne, kde jsme udělali chybu? Jistě nám ani jednomu kdysi nešlo jen o peníze. Kdy se to změnilo?
Kupodivu se jí vybavil ten mladý recepční dole. Co on? Jeho to bavilo? Dělat poskoka boháčům? Boháčům a jejich kurvám, jako byla ona? Dokáže taková práce přinést zadostiučinění?
John byl nejen konzervativní, byl docela romantik. Věděla, co má udělat, tlumené světlo, tichá hudba. Imponovalo to kdysi tvé ženě, Johne? A jaké to bylo, když jste byli mladí? Zahýbals jí už tehdy? Nebo jsi ji miloval až za hrob a věřil, že to bude navždy? Takových nás bylo, viď Johne. A jak jsme dopadli. Co bychom si o sobě pomysleli, kdybychom se takhle viděli pět, deset, dvacet let zpátky? V době, kdy iluze byly ještě živé. Iluze o věčné lásce, o rodinném štěstí. Co tvoje děti, Johne? Můžeš na ně být hrdý? Máš větší štěstí než já, pomyslela si. Ty máš alespoň je. Ty se máš kam vrátit. I když jsou ti díky práci cizí. Koho mám já? Ani psa si nemám odvahu pořídit. Co by dělal v takovýchto chvílích, když pracuju?
Konečně vyšel z koupelny a s pohledem upřeným na ni přešel k posteli. Z přehrávače začala hrát písnička, na kterou čekala. Perfektní načasování.
Pohybovala se ladně a pomalu. Měla své tělo pod kontrolou, dalo to práci naučit se to, ale každé takovéto umění navíc znamenalo peníze. Přitom se kdysi před svým posledním přítelem styděla, když se neuměle pokoušela o striptýz. Dnes byla lepší, než většina tanečnic v barech, věděla to. Ale dnes už ji to tak netěšilo, jak by ji to těšilo tehdy. Pro koho to dnes bylo? Na co to všechno?
It´s over and done, but the heartache lives on, inside
Píseň byla pomalá, v podstatě bez rytmu. Věděla, že se to Johnovi bude líbit. Lehce se vlnila a pomalounku začala rozepínat knoflíky horního dílu jejího kostýmku.
And who is the one you´re clinging to, instead of me, tonight
Tehdy, Bože, jak dávno se to teď zdálo, udělala téměř vše po formální stránce špatně. Nevhodná hudba, nevhodné oblečení. Nepohybovala se zrovna elegantně, a on byl stejně nadšený. Tak nadšený, jak nikdy žádný zákazník. Kdo ví, jak nadšený by byl John, kdyby mu tohle představení předvedla jeho žena. Dělala to dřív? A pokud ano, kdy přestala? Když nabyla přesvědčení, že už by se mu nelíbila? Ona sama si tehdy myslela, jak vypadá směšně. A z dnešního pohledu měla pravdu. Ale stejně nikdy jindy neviděla to nadšení, to vzrušení. Kupříkladu takový John. Líbí se mu to, moc, ale je to jen zájem, jen chtíč. Nic víc. Copak jim to něco navíc neschází?
And where are you now, now that I need you
Knoflík po knoflíku, pomalu níž a níž. Tehdy spěchala, byla nervózní. Dnes už ví, že všechno chce svůj čas.
Tears on my pillow whenever you don´t go
Rozepnuté sáčko pomalinku stahovala z ramen a stále se pohybovala v souladu s hudbou. Nebylo jednoduché najít oblečení, které bude elegantní a půjde dobře dolů. Tehdy ho nenašla. Teď už byla zkušená.
Cry me a river, that leads to your ocean
Neodhodila to sáčko, tak jako kdysi. Tanečník krokem přešla k Johnovi a odložila ho na postel vedle něj. Letmo se při tom o něj otřela, než se znovu vzdálila.
You´ll never see me fall apart
Bylo to zvláštní, svlékala se za hudby už tolikrát, ale dnes poprvé si vzpomněla na to, jak se pokoušela poprvé. Proč zrovna dnes? Možná jí to připomněl ten mladý recepční. Trochu jí ho připomínal, takového, jak si ho pamatovala ještě v těch hezkých vzpomínkách. Ale žádné vzpomínky teď nebyly dobré. Odváděly její pozornost. Narušovaly její dokonalost. Tak pracně a detailně pilovanou falešnou dokonalost.
In the words of a broken heart
Sako bylo snadné, tričko bylo vždy horší. Ale i to už měla dávno zvládnuté. Brzy si ji John mohl prohlížet v rudé krajkové podprsence. Drahé, krásné. Co jiného si za ty peníze měla kupovat? Štěstí neprodávají, viď že ne, Johne? Tak alespoň jeho iluzi.
It´s just emorions, taking me over
Nebyla modelkovsky štíhlá, ale už dávno věděla, že po tom příliš mužů netouží. Tehdy se tím trápila. Dnes věděla, jak své přednosti co nejlépe ukázat.
Cougth up in sorrow, lost in my soul
Chvíli bloudila prsty po vlastním těle, než se přesunula k zapínání sukně. I to tehdy podcenila. Málo si sama se sebou hrála. Jenže tehdy nevěděla, co chlapi vlastně chcou. Kéž by to mohla opět nevědět, přála si často. Kéž by mohla znovu tančit pro někoho, pro koho by chtěla, klidně i tak špatně, jako tehdy. Ale čas se nedal vrátit. Dnes před ní seděl John. A ona ho nesměla zklamat.
But if you don´t come back, come home to me darling
Pohybovala boky a nechala sukni volně sjet na podlahu. Vystoupila z ní a rukama opět přejela po vlastním těle. Viděla, že i John by se jí nejraději dotknul, ale ještě ne, ještě je brzy. Měla na sobě samozřejmě komplet onoho drahého rudého prádla, podvazkový pás a punčochy. A na nohou stále vysoké boty. Kde byly ty doby, kdy podpadky opovrhovala?
Don´t you know there is nobody left in this world to hold me tight
Věděla, že už se nebude víc svlékat, zatím ne. Johnovi stačila proměna z oné elegantní ženy v elegantní šlapku. Nepotřeboval ji vidět nahou. Naopak se mu líbilo, zůstala-li i při milování takto ustrojená. Dokonalá, bezchybná panenka na hraní. Ještě však pro něj chvíli tančila, než se k němu znovu přiblížila a začala svlékat pro změnu ona jeho.
Don´t you know there is nobody left in this world to kiss good night
John byl sice romantik, ale přesto se mu líbilo, když byla lehce dominantní. Snad i proto ten podvazkový pás a ty jehly na nohách i v posteli. Sedla si mu na klín, aby mu uvolnila kravatu a rozepla sako. Dotýkala se ho rty, i když nikdy ne na jeho vlastní rty. Na krku, na hrudi, kterou postupně odhalovala klidně, ale ne na rty. Kdo ví, kdo tuhle zásadu vymyslel, ale ani za všechny ty peníze ji neporušovala. Ano, byla ochotná políbit zákazníka venku, pro dokonalou iluzi, ale nikdy, pokud už byli spolu sami. Alespoň něco už přece musela nechat jejich ženám. Nebo milenkám, kdo ví.
Jak byl do půli těla nahý, postavila se a rukou ho jemné přiměla si lehnout. Poté mu svlékla i kalhoty a posadila se na něj. Neplánovala žádné velké okolkování, prostě si odhrnula kalhotky stranou a nechala ho do sebe vniknout. Kdo ví, někteří klienti snad i věřili, že je vzrušená díky nim. Doufala, že většina. A i kvůli tomu odmitala, aby šli někdy do koupelny s ní.
Postupně zrychlovala krouživý pohyb a mírně se zaklonila. Neprojevovala se příliš hlasitě, ale tiše nebyla nikdy. To by moc dobře nepůsobilo.
Brzy bylo po všem. Už Johnyho znala. Po krátké zastávce v koupelně se k němu vrátila, teprve teď se odstrojila a lehla si vedle něj. Věděla, že brzy usne. Do té doby ležela přitisknutá k jeho boku, jako by se bez něj snad nedokázala obejít ani ve spánku. Napadlo ji, že by se ho chtěla na několik věcí zeptat. Ale on už poměrně klidně oddechoval a nechtěla ho rušit.
Ležela tak dobrou půl hodinu, díky stále hrající tiché hudbě měla docela slušný přehled o čase. John tichounce chrápal a opravdu se zdálo, že vypadá alespoň pro tenhle moment spokojeně. Lehce přejela prsty po jeho tváři. Řekni, nakolik jsi šťastný? Optala se ho v duchu. Nakolik opravdu jsi, a nakolik se tak jen tváříš, zatímco se vevnitř užíráš tak jako já? Povzdechla si a pak se tichounce zvedla. Ještě jednou se vrátila do koupelny, dát si novou sprchu. Smýt ze sebe Johna. Smýt ze sebe všechno to zlé.všechno to, za co se styděla. Pustila si studenou vodu i na obličej, nedokázala si pomoct. Ač věděla, že si zničí make up. Ale co na tom záleželo teď, když John spí. Do rána měla spoustu času se znovu upravit.
Docela dlouho se pozorovala v zrcadle, nenalíčená. Už se jí objevovaly první vrásky. Zdálo se jí, že stárne rychleji, než její vrstevnice. Ale bylo se čemu divit? Tenhle život ničí. Bere sílu. To už věděla. Ze všeho nejdřív jí totiž vzal sílu s ním skoncovat. Tolikrát ji to už napadlo. Ale pak přišel další telefonát od klienta. Byly to peníze, co ji táhlo? Nebo co vlastně? Sama už nevěděla.
It´s just emotions taking me over
Caught up in sorrow, lost in my soul zaslechla, když otevřela dveře, aby se znovu oblékla. Johnyho písnička hrála znovu. Kdo ví, co se mu u ní zdálo. Možná nic, vypadal klidně.
But if you don´t come back, come home to me darling,
Don´t you know there is nobody left in the world to hold me tight?
Ne, pro ni tu už opravdu nejspíš nikdo nebyl. A bude někdy? Pochybovala o tom den ode dne víc. Byla mladá, neměla by svůj život takhle zahazovat. Věděla to, tak proč nedokázala přestat?
Don´t you know there is nobody left in this world to kiss good night?
„Dobrou noc Johne,“ zašeptala a vyklouzla ze dveří. Tichounce, nechtěla ho vzbudit. Neměl by vědět, že odešla, zatímco spal. Nevyčítal by jí to zřejmě, ale konec konců si ji platil i v tuhle chvíli. Jenže ona prostě musela. Musela na chviličku ven.
Výtahem jela sama, v tichosti. Byla noc, hotel více méně spal, chodby byly klidné. Ani v přijímací hale nikdo nebyl, když jí spěchala ven.
„Paní Robertsová?“ ozvalo se za ní. Nezareagovala. Nenapadlo ji to. „Paní Robertsová,“ zopakoval ten hlas téměř stejným tónem. Tu ironii by nikdo cizí neměl šanci postřehnout.
Otočila se už ode dveří. „Ano?“ soustředila se na to, aby zachovala chladnou tvář.
„Váš manžel tady má vzkaz,“ imformoval ji recepční, jehož jméno znala ze štítku. Trochu rozpačitě se na tu zprávu usmála, nevěděla hned co odpovědět. Díky bohu byl ten mladý muž asi opravdu taktní, protože dodal: „Nechám mu ho tady do rána, souhlasíte?“
Vděčně přikývla a ve své úlevě snad na chvíli zapomněla na svou masku. „Děkuji,“ usmála se na něj. A pak konečně vyšla do chladné noci. Nebyla kuřačka, ale kdyby byla, musela by si teď najisto zapálit. Takhle jen stála a dívala se na ulici. Neměla odvahu odejít někam dál. Konec konců, stačilo sem. Potřebovala jen chladný čerstvý vzduch.
Neotočila se, když za sebou uslyšela vrznutí dveří. Nedalo se říct, že by to čekala, ale nepřekvapilo ji to.
„Máte pauzu?“ zeptala se tiše.
„Oficiálně až za deset minut,“ odpověděl jí a postavil se vedle ní. A ona v tu chvíli opravdu trochu zalitovala, že nekouří. Věděla by alespoň, kam s rukama.
„Pravidla jsou od toho,aby se porušovaly,“ ozvala se aby přerušila alespoň to ticho, které ji tak nezvykle znervózňovalo. Tohle rčení používala kdysi. Kdysi se jí i líbilo. Koutkem oka viděla, že se pousmál. Usmála se taky. Prvním opravdu upřímným úsměvem toho večera. Bylo příjemné být alespoň na chvíli venku. Alespoň na chvíli