Pod zavřenýma očima míhají se..

Třesou se mi prsty a já nemám ani tušení, jestli je to ze zimy, ze strachu, nebo z toho, jak se jen snažím něco málo napsat.

Nedokážu popsat své pocity tak, jak bych si snad přála, a tak smolím prapodivné věty, pokud se to tak nazývat dá, a říkám si "Zase to nesvedeš.."

Točím se ve vlastním světě a už ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Je mi tu snad hůř? Ne, asi není, tak k čemu ten opravdový? Jen mě ničí. Co ještě nezničil, bude brzy na řadě. Jako smyčka kolem krku se stahuje realita okolo mého těla/vědomí a pomaličku mě zabíjí.

Pověz, jsem už paranoidní?

Před očima se mi míhají vzpomínky a mě je tak špatně, jako už dlouho ne. Nevím, co dělat, jak se rozhodovat. Plavu v moři a začínám se topit a nejsem schopná rozeznat, zda je voda slanější než moje slzy.

Je či není?