Není již třeba plachet

~~~~~~~~
~~~~~~~
~~~~~
~~~
~
*
Bělá se plachta osamělá
v modravé páře nad mořem...
Co hledá v dálce? Kam by chtěla?
Proč opouští svou rodnou zem?

/Lermontov/

______________________________________________________

-tos měl asi koupit jiné květiny...
-nene, červená se hodí na všecko.
/směje se/

Až dojdeme k tomu pomníku, kam chtěl mermomocí položit zrovna ty červené květiny, něco se stane a já to vím. Ale když on chce, musíme tam jít a musí se to stát. Jde vedle mě mlčky, asi mě ani nevidí. Možná. Čekám, že nebudu tentokrát ten zbabělec, takový, jako jindy. Co by mě stálo, postavit vlastní tělo jako živý štít? Život. A to je přesně to, co mám udělat. Už jen kroky nás dělí od toho místa a já se stále ještě neodhodlala.

-pojď, nebo ne, nebo ano

Motám se mu pod nohama, tak, aby musel často měnit směr své chůze. Možná je z toho trochu nervózní. Ale on neví, co já. Neví, že je všechno předurčeno... A já to také nechci vědět. Ani mě nezajímá, komu ty květiny neseme - když je vlastně asi neseme sami sobě.

A srdce mi už jen zběsile pumpuje rozrušenou krev do celého těla. Pokládá květiny, točí se, směje se, a okolo jsou lidé a mávají. Ani ti lidé nic nevědí. Je těžké být tím jediným, kdo ví.
a teď

-ach ne
má košile

byl totiž slavnostně oblečen. A znovu a znovu se jeho tělo trhá prudkými nárazy. A všude krev.

-pojď, pojď!

podlamují se mu kolena a já nemám dost síly. Zkouším to dál. Nejbližší dům je dům u řeky. Bydlí tam - zcela náhodou - nějaká žena, kterou znám. Otvírá... a děsí se.

-pojďte rychle dál. musíme to zastavit. ale uvidíte, že to bude dobré...
-ne tohle dobré být nemůže -
-nepanikařte, dokud se ještě dá něco dělat.

položila ho na lůžko a někam odběhla. Chroptěl a nebyl schopen slova. Ani já ne. Chtěla jsem promluvit, chtěla jsem vyslovit poslední

ale hrdlo mi zúžilo tak, že jsem nemohla
mluvila jen očima
Už tu byla žena, se svými bylinkami a různými věcmi, které si nevybavuji. Snažila se zastavit potoky krve. Obvazy, hadry, vše létalo sem a tam, zběsilá směsice, kterou jsem nestíhala vnímat. Ani jsem nemyslela, ani mě nenapadlo, třeba to dobře skončí. Ne. Hlava se mi točila, tupě jsem zírala před sebe. Když tu
Najednou se usmál, opět... a vydechl. Zavřel oči a s úsměvem spal.

Žena se na mě podívala. Poté jsme vzali jeho, každá za jednu paži, a dovlekli k loďce, kde jsme ho uložili. bezvládně visící hlava se usadila ve velice nepřirozené poloze. Nastoupila jsem taky, a poté jsme odrazili od břehu. Žena se chvíli dívala, možná mávala, nevím.
Zvedl hlavu, vlastně jen trošku pootočil. A mně opět hlas vypověděl služby. Zatmělo se mi před očima. Dál nevím.

Po dlouhé době jsem se vzbudila. Už nebyl večer, už nebyla noc. Bylo jen ráno. Moje pravá ruka byla celá ovázaná, ani jsem si na to nepamatovala. Pohlédla jsem o něco výš. O kraj lodi leželo opřené tělo, tělo bez duše. Napadlo mě - to se mnou už nikdy nepromluví... Nikdy
se už jeho oči neotevřou a neuvidí mě
Nikdy
Už nikdy nic.
Jen poslední vdech do plic
A potom už nikdy nic!

Bylo by v té chvíli nemístné plakat a já se vždy chovám nemístně.
Bylo by v té chvíli nemístné zemřít a já se vždy chovám nemístně. Bylo by v té chvíli nemístné již cokoli
Protože bylo již pozdě. Pozdě, avšak...
Víme své. Odteď. A tak plujeme nekonečnou modrou pustinou. A já budu psát, dokud opět neusnu. A až usnu, bude konec. Raději ho napíši předem ....

K
O
N
E
(ano, tak to chodí)
C

*