Ten největší trest

“Otče náš, jenž jsi na nebesích …“ to nebude stačit. Nebude to stačit. Modlila se už nejméně dvě hodiny, ale pořád neměla ten pocit, že je to dost. „… posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé …“ už ani plakat nemohla. Všechno vybrečela před pár hodinami, když se se strachem tlukoucím srdcem vydala do chrámu Páně. On všechno vidí. Všechno ví. Ale tohle jí nejspíš neodpustí. Bože, zhřešila jsem. „… odpusť nám naše hříchy, tak jako i my odpouštíme svým hříšníkům“ neodpustí, asi ne. Přijdu do pekla. „… a neuveď nás v pokušení, ale odveď nás od všeho zlého“ tak tady jsi Bože evidentně zklamal. Na to už je pozdě. V obličeji byla bledá jako stěna. Na všechno už je příliš pozdě.
„Mluv, dcero, Bůh tě vyslyší a promluví mými ústy,“ pronesl farář jako vždy když přišla. Jenomže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát se třásla vzlyky beze slz a byla blízka hysterii.
„Otče, zhřešila jsem. Zabila jsem člověka.“ řekla ještě a zhroutila se na podlahu zpovědnice. Po stehně jí nenápadně stékala stružka krve.

“Má paní.” Řekla a poklekla před ní. Hlavu sklonila na důkaz úcty k ní.
Vládkyně Očistce seděla na svém trůnu s majestátností jí vlastní. Shlížela na ni pevným, ale přesto né krutým pohledem. Byla spravedlivá. Jejím úkolem na tomto světě nebylo nic jiného než podrobovat duše soudu a ten soud musí být objektivní. To ona je tím, kdo rozhoduje, kam půjdeme. Do nebe či do pekla. Ty dobré očišťuje, ty špatné trestá.

Povolala mě. Konečně. Dost se mi ulevilo, protože to čekání bylo nekonečné. Já z bolesti spáchala ten nejhorší hřích ze všech. Nechala mne čekat opravdu dlouho. Netuším proč, ale nejspíš se nemohla hned jednoznačně rozhodnout. Doufám.
Vcházím do svatyně. Nemám strach, není se čeho bát. Mé důvody pro vraždu byly jasné. Ten člověk ublížil mě a mému dítěti a musel za to pykat. Za tím si stojím a ničeho nelituji. Zabila jsem, aby on už nemohl na nikoho z nás vztáhnout ruku.

„Jsi si vědoma svého hříchu, Gabrielo?“ zazněl místností její hluboký hlas a ucítila jsem na sobě pohled, který viděl do každého koutku mého já.
„Vím, co jsem udělala, paní.“ odpověděla jsem a mé odhodlání o poznání polevilo. Najednou jsem se zase cítila nečistá. Zase jsem prosila boha o odpuštění, ale už tenkrát to bylo málo.
„Jaký trest zasluhuješ. Přísný nebo mírný?”
Polkla jsem naprázdno a najednou mi nešlo popadnout dech. Ramena mi samovolně klesla. Ne, teď jsem se určitě necítila nevinná.
„Nevím, paní. Spáchala jsem ten největší zločin ze všech, ale mé pohnutky by jej mohly ospravedlnit, pakliže to vůbec jde. Doufám v mírný trest.“ Pronesla jsem pokorně a upřímně. Dávno vím, že s touto dámou nemá cenu si zahrávat. Ona pravdu ví a lhát se nevyplácí.
„Tedy znáš svou vinu a cítíš se být vinna. Hm.” Řekla zamyšleně a opřela se do trůnu.
„Nezabiješ je jedním z přikázání samotného Boha. To nevíš?“ měřila si mě pohledem
„Znám jej. Ale doufala jsem, že jsem si svůj trest už odpykala.“ Pravila jsem, ačkoli to možná bylo poměrně troufalé. I tak jsem se na ni podívala s nadějí.
Vládkyně se trošku předklonila a její pohled byl najednou skoro zlověstný.
„Odpykala? A to jak?“ zaburácela tak, že se její hlas rozléhal celou místností a mně s naježily chloupky na krku.
„Přišla jsem o dítě.“ Odpověděla jsem tiše a zavřela oči. Vzpomínky na malého Christiana se zase přihlásily a mně se do očí vedraly slzy. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala a brala jsem to jako trest za svůj hřích. Byl to trest pro mne ale nesmírně krutý. Mé jediné dítě. Ještě nenarozené.
“Myslíš, že je to dostatečný trest za vraždu?” zeptala se přísně.
“Není většího trestu pro matku, má paní.” Zadívala jsem se na ni pevně, ačkoli tak silnou jsem se v té chvíli jistojistě necítila.
“Věř, že spíše než smrt jsou pro matku mnohem horší tresty.” Odmlčela se a kupodivu to ticho znělo výhružně. Začínala jsem se bát. “Pětkráte okusíš mateřský bol a pak teprve budeš volná.” Řekla pozvolna vládkyně.
“Tomu nerozumím.” Optala jsem se bojácně, protože jsem nechápala, co tím myslí.
“Po pět dní mi budeš nosit duše dětí a dne šestého budeš volná.”
“To ne!!!” vykřikla jsem a vymrštila se do stoje. “To po mne nemůžete žádat.” Řekla jsem zlomeně.
“Chceš raději rovnou zažít slastí pekelných?” zeptala se a oči se jí zlověstně zablýskly.
Opět jsem snad i proti své vůli poklekla a pevně sevřela víčka. Chvíli bylo v místnosti naprosté ticho.
“Já čekám.” Promluvila opět a z hlasu bylo patrné, že je již značně netrpělivá.
“Přijímám svůj trest.”

Už dobu seděla u postýlky svého malého synka Samuela a donekonečna mu potichonku zpívala. Neplakala, ačkoli větší bolest už cítit nemohla. Nebylo už co plakat. S každým novým poznatkem jeho diagnozy to bylo horší a horší. Ale Samuel měl těžkou leukemii, nebylo mu pomoci. Anně nezbývalo nic jiného než se s jeho smrtí smířit a vychutnat si veškeré okamžiky strávené s ním. Milovala ho. Milovala ho tak moc jak jen matka dokáže milovat své dítě. Ale ani to nestačilo.

Když jsem ji tam tak viděla sedět, tak i přes to nebo možná právě proto, že už jsem to zažila, i když se mě to tentokráte netýkalo, jsem pocítila lítost. Je to malé dítě a mně se tolik nechce ho odvádět, ačkoli vím, že není zbytí. Jeho čas už nadešel a u něho se nemusím obávat toho, že by ho vládkyně Očistce nepustila na věčnost. Jeho duše nestihla zhřešit, na to byl příliš malý.
A tak jsem přišela k jeho posteli a usmála se na něho.
„Už je čas?“ zeptal se mne ten maličký a já jenom přikývla.
Podala jsem mu ruku a on se jí chytil. Ta jeho nepatrná dlaň se v té mé málem ztratila.
Místností se ozval charakteristický zvuk při zástavě srdce. Myslela jsem, že Anna bude chtít zavolat sestru a lékaře. Že se bude snažit Samuela navrátit mezi živé. Ale ona tam jenom tak seděla a držela jeho malou ručku v dlaních.
„Sbolem, můj maličký andílku. Teď už ti bude jenom dobře a jednoho dne se setkáme.“ Pronesla do ticha a pak řekla něco, co mi v uších bude znít už navždy:
„Děkuji Ti, Bože, že jsi mé prosby vyslyšel a uvítal ho v zahradách věčnosti.“
*Nemohu to pochopit. Ona, matka, děkuje Pánu za to, že jí vzal dítě? To se mi příčí. Jak může?*
Samuel mi ale odpověděl za ni. Ta odpověď mi vyrazila dech.
*Protože moje nemoc mě zžírala zevnitř a ona se na to musela dívat. Pro ni nebyla trestem má smrt, ale má nemoc. Pro nás oba byla smrt vyslyšením našich tužeb.* Za dobu své nemoci nepochybně dospěl.
*Leukemie bolí.* zaznělo mi ještě do uší tiše a mně konečně došlo, co jsem měla pochopit. V tomto případě tedy tím největším trestem pro matku nebyla smrt jejího dítěte, ta byla vysvobozením. Nevyhnutelným vysvobozením.
Vzpomněla jsem si na své ještě nenarozené dítě. Trpěla jsem tedy jeho smrtí méně nebo více než Anna pro Samuela? Dá se vůbec srovnávat mateřská bolest?
„Matky vždy trpí pro své děti,“ zaznělo za mnou a když jsem se otočila, stála tam vládkyně osobně,“to není jejich trestem, ale údělem. Ještě čtyřikráte, Gabrielo.“ S těmi slovy vzala Samuela za jeho malou ručku a zmizela. Zůstala jsem v pokoji jen já, Anna a malé tělíčko, které už nedýchalo.
„Je mi to moc líto.“ Pronesla jsem do ticha, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet.

“Jaký je můj další úkol, má paní?“ klečela jsem opět ve svatyni a vládkyně seděla ve svém trůnu opět bez emocí.
„Povstaň, Gabrielo.“ Přikázala mi a tak jsem vstala, hlavu skloněnou.
„Řekni, naučila jsi se včera něco?“
„Ano, paní. Že dlouhá nemoc je leckdy horší než smrt a sledovat utrpení svého dítěte je tím nejhorším údělem.“
„Ještě stále si myslíš, že to, že jsi přišla o své dítě, byl dostatečný trest za hřích, který jsi spáchala?“
Nerozhodně jsem přešlápla na místě.
„Stále tomu věřím, paní.“ Řekla jsem sotva slyšitelně, už né tedy tak rozhodně.
Vstala a přišla ke mně blíže. Stejně jako včera přiložila svou ruku na mé čelo a já jsem okamžitě věděla, kam mám jít a pro koho.

Kde to jsem? Zhrozila jsem se. Polorozpadlý dům, všude špína a nepořádek. Žádný nábytek, jen matrace na zemi a plynový vařič uprostřed místnosti. Rozhlédla jsem se po budově. Barák na odstřel stojící jako němá výčitka minulé době uprostřed staré zástavby. Hlavní dveře byly snad kdysi železné, teď byly oprýskané a odlupoval se z nich rez. Vrzaly. Zámek byl uražený.
Vrátila jsem se zpět po kamenných schodech. Vnímám neuvěřitelný zápach a zatuchlost. Zatím nikoho nepotkávám. Ale tady přeci někde musí být? Vždyť vládkyně by mě sem neposlala jenom tak.
A pak jsem ji spatřila v rohu místnosti. Ležela na jedné z matrací a třásla se. Nemohlo jí být víc jak 13 let. Oči měla obtažené černou linkou, takže jejich modř zcela zanikala. Vlasy měla černé na uhel. Ruce rozpíchané. Přidřepla jsem k ní.
„Co čumíš?“ vzhlédla ke mně naprosto nepřátelsky až mě to zaskočilo.
„Přišla jsem pro tebe.“ Řekla jsem prostě.
Zahleděla se na mě překvapeně.
„Jo a kdo tě poslal? Sociálka, policajti nebo ten hajzl Patrik?“ ptala se dál jedovatě. Netušila evidentně kdo já jsem. Ale to jsem tak docela nepochopila. Samuel okamžitě věděl, proč přicházím. Proč to nevěděla ona? Naklonila jsem hlavu na stranu a ještě jednou si ji lépe prohlédla.
„Nech mě na pokoji.“ Zakřičela na mě a snažila se mě odstrčit. Jenomže její ruka mnou neškodně prolétla. Já už dávno nejsem člověk.
Trochu ji to zarazilo.
„Kurva absťák. Už mám halucinace. Haúúúúú.“ Zaúpěla a převalila se na záda.
„Nemáš halucinace. Pohleď na mě znovu a přijdeš na to, kdo jsem.“ Řekla jsem mírně a usmála se na ni.
Spustila ruce z obličeje a upřeně se na mě zahleděla. V jejích očích jsem náhle zahlédla záblesk poznání.
Zavrtěla hlavou.
„Ještě ne. Já ještě nechci.“ V tu ránu byly na všech čtyřech a couvala přede mnou.
„Je to tvůj osud, před tím neutečeš.“
„Michaelo.“ Ozvalo se zvolání a obě jsme se otočily tím směrem.
„Ach ne. To je den.“ Povzdechla si.
„Ahoj tati, co ty tady?“ zeptala se bez zájmu a otočila se přímo k němu.
„Půjdeš se mnou.“ Řekl rezolutně a popadl Michaelu za paži. V tu chvíli si všiml vpichů na jejích předloktích.
„Zase jsi začala.“ Spíše konstatoval než se ptal a já jsem si mohla povšimnout toho, že najednou zase o něco zestárnul. Prohloubily se mu vrásky a i váčky pod očima jakoby ztmavly.
„Nikam nejdu, mně se tady líbí.“ Vzdorovala mu a jak jsem tak stála opodál, tak mi přišlo, že je strašně necitelná.
„Michaelo?“ zašeptala jsem.“Co udělal špatně, že se k němu tak chováš?“
Otočila se na mě a hněvivě vyštěkla.
„Do toho ti nic není.“
Její otec se podíval mým směrem, ale protože mě vidět nemohl, jen si povzdech. Michalu prostě z místnosti odtáhl a já jsem jen sledovala, jak ji naložil proti její vůli do auta. Seděla jsem celou dobu vedle ní a ona mu bez ustání nadávala.
On to snášel tak tak. Bylo vidět, jak tiskne zuby. Nejspíš to nebylo poprvé, co ji takhle odvážel. Do léčebny.
„Já tam nepudu. Nesnášim to tam.“ Zkoušela taktiku zkroušeného a upřela na svého otce zoufalý pohled.
„Ale ty tam půjdeš. Tvým zákonným zástupcem jsem já a já si přeju, abys s tím svinstvem už navždycky přestala. Copak nechápeš, že je to špatně? Že se tím jenom ničíš?“ A podíval se jí zpříma do očí díky zpětnému zrcátku.
Vnímala jsem jeho bolest. Chtěl Míše pomoct, ale zřejmě to nebylo tak jednoduché. Heroin byl silnější než její vůle.
„Slibuju, že s tím přestanu, jenom mě tam neodvážej.“ Zaprosila. Ta nejsposlednější finta ze všech posledních fint.
„Jak, když se ti to nepodařilo ani v léčebně?“ zeptal se a Michaela vycítila svou příležitost.
„Když mě zamkneš doma a neumožníš mi přístup ven, tak to půjde, věř mi.“ Řekla a usmála se.
Otec zadupl brzdu na křižovatce a otočil se na Michalu.
„Dobře, ale je to poslední tvoje šance. Jinak tě odvezu do léčebny a tam zůstaneš čtvrt roku naprosto izolovaná, je ti to jasné?“ řekl výhružně a mně došlo, proč mě vládkyně poslala právě sem. Měla jsem být svědkem jeho naprosté bezmocnosti. Svou dceru bez pochyby miloval, ale nerozuměl jí. Doufal, že zase bude jeho malá sladká princezna a naprosto mu nedocházelo, že tou už Michaela nikdy nebude.
Pokývala jsem nesouhlasně hlavou a ona se na mě podívala vítězoslavným pohledem. Ani to nemusela říkat, bylo jít o vidět z očí. „Mám to na háku.“
Dojeli domů. Její otec zaparkoval auto a otevřel Míše dveře. Jediná rozumná věc, napadlo mě. Dětská záklopka. Sama utéct nemohla. Popadl ji za paži a vyvedl nahoru do bytu. Zamknul na dva západy a zamknul i bezpečnostní zámek, i když věděl, že ten by si zevnitř bezpochyby odemkla i sama.
Michaela si sundala boty a šla do svého pokoje. Otec šel za ní.
„Tvoje klíče.“ A natáhl ruku před sebe. Michale trochu ztuhnul úsměv na rtech, ale přesto sáhla do kapsy a dala mu je. Pro tyto případy měla v zásobě ještě jedny, ale to on ani vědět nemohl.
„Máš hlad?“ zeptal se z kuchyně a zápolil s bramborami. Škrabkou jednoduše nešly oloupat, potvory.
„Docela jo, díky.“ Řekla sladce ta malá mrcha. Potichu za sebou zavřela dveře a sáhla si pro malou krabičku od tamponů. Bylo jí totiž už tenkrát, když si to připravovala, jasné, že do jejích osobních věcí jí otec nepoleze. Když ji otevřela, zablýskla se na ni nová injekční stříkačka ještě v igelitu. Vytáhla malou lžičku a nasypala na ni obsah malého sáčku, který ještě v krabičce měla. Nakapala pár kapiček vody, vzala zapalovač a připravila si dávku. Natáhla injekci, zkusila tlak. Opřela se o stěnu, aby jí bylo pohodlněji, zašněrovala ruku škrtidlem kousek nad předloktím, zacvičila a usmála se na žílu, která se jí ukázala. Ještě pořád bylo kam píchat.
Zabodla si stříkačku do těla a její obsah celý vyprázdnila do sebe. Zavřela oči. Bylo neuvěřitelné, jak ten úžasný blažený pocit rychle přišel. Byla šťastná.
Stála jsem tam a zhrozeně jsem se na ni dívala. Teď.
Přišla jsem k ní a podala jí ruku.
Bez odporu se mě chytla a nechala své tělo ležet. Dokonce se na mě usmála.
*Proč?* ptala jsem se jí nechápaje.
*Protože já už nechci žít.* odpověděla mi a já jsem se v tu chvíli cítila také bezmocná.
„Oběd je hotový.“ Zavolal její otec z kuchyně. Chvíli čekal na odezvu, ale když nepřicházela, šel se za ní podívat do pokoje. Našel ji ležet na zemi ještě se zapíchlou stříkačkou v ruce.
„Nééééééééééééééééééééééééééééééé.“ Ten srdceryvný výkřik mě trhal na kusy. Zacpala jsem si uši.
„Míšo to nesmíš. Ty mi nesmíš umřít.“ Plakal zoufale a Michaela se při tom na něho dívala naprosto chladně. Sobecky.
V jejím případě jsem si nebyla jistá jako u Samuela, jestli půjde do nebe.

„I pro ni byla smrt vysvobozením,“ozvalo se za mnou a já poznala hlas vládkyně,“a on se s tím časem vyrovná.“ Pohlédla soucitně na otce, který držel v objetí bezvládné tělo. Vzala Michaelu za ruku a zmizela.
Já jsem tam jenom tak stála a tolik jsem si přála být vidět a říct mu, že to nebyla jeho vina, že ona to tak chtěla. Asi by mu to nepomohlo, ale třeba by to časem lépe pochopil.
Bůh mé prosby vyslyšel.
Přiklekla jsem k němu a on se zarazil. Neznámého člověka v bytě nečekal. Jenom se tak na mě díval a nejspíš se podivoval té záři kolem mě. Usmála jsem se. Neříkala jsem nic, jen jsem se dotkla jeho ruky.
*Svůj osud si vybrala sama.* řekla jsem a i když jsem nepohnula rty, stejně vím, že mě slyšel.
„Já vím.“ Odvětil a mně došlo, že jeho bolest tím není o nic menší. Čas odejít.

Třetího dne jsem pomalu kráčela do svatyně. Jen sebezapření mne pohánělo kupředu. Věděla jsem, že už nechci vidět umírat žádné dítě. Příčilo se mi to. Ale copak jsem měla na výběr? Pokud jsem chtěla jednou dojít blažené věčnosti, musela jsem dokončit, co jsem započala.
A proto jsem opět poklekla před vládkyní.
„Nuže, Gabrielo, co soudíš tentokráte? Stále je smrt dítěte pro rodiče tím nejhorším trestem?“
„Né, má paní. I to, když se musíte dívat na to, jak se vaše dítě postupně ničí a prakticky nejste schopni tomu zabránit, je krutý trest.“
Paní sklopila hlavu. Ještě stále nic nepochopila, tedy není zbytí.
Vzhlédla.
„Povstaň.“ Nařídila mi a já jsem se sklopenou hlavou povstala. Opět přitiskla svou ruku k mému čelu a kupodivu obě jsme se objevili v malé místnosti. Okna s mříží, bílé stěny, postel, stolek, skříň. To bylo všechno. Bylo tu čisto, ale všechno kolem bylo studené a neosobní.
Na posteli seděla žena a v náruči držela malý uzlíček. Kolébala.
„Jdi blíž.“ Popostrčila mě a já jsem si vedle té ženy sedla.
„Malá, malá. Ššššššššš.“ Houpala ten malý uzlíček, ve kterém k mému překvapní neměla dítě, ale panenku. Trochu se mi ulevilo, protože jsem se bála, že budu muset odnést nemluvně. To by bylo moc zlé.
Žena vstala, dál houpala dítě a chodila po pokoji. V obličeji měla strnulý zoufalý výraz.
Do místnosti vstoupila korpulentní sestra.
„Nesu vám léky Samanto.“ Pronesla dobrosrdečně, ale ta ji naprosto nevnímala. Sestře to bylo jedno, byla zvyklá. Samanta už tam pobývala 3 měsíce a chovala se pořád stejně, takže ji to ani tentokrát nepřekvapilo. Donutila ji otevřít ústa, dala já tam prášek a do volné ruky jí vložila kelímek s vodou.
„Zapij to.“ Řekla autoritativně, takže to nesneslo odporu. Samanta poslechla a sestra odešla z pokoje.
Zmateně jsem pohlédla na vládkyni.
„Proč tu jsme? To nechápu. Ta žena je přece bláznivá.“ Zeptala jsem se.
„Pojď, vrátíme se v čase. Zhruba 3 měsíce zpátky.“ Řekla vládkyně. Vstala jsem a ona se opět dotkla mého čela.
Objevili jsme se v nějakém bytě. Byl příjemně veliký a útulně zařízený. Všude vysoké koberce, čalouněný nábytek, velká plazmová obrazovka. Byli doma u nějakých hodně bohatých lidí.
Najednou pokojem prolétla Samanta. Neměla v očích ten šílený výraz. Vypadala naprosto příčetně. Jen hodně uspěchaně.
„Nestihneme to, Martine.“ Měla v obličeji takový ten výraz typu: já to říkala.
„Sbal malýho a pojedem autem.“ Odpověděl Martin odevzdaně. Vždycky měl na všechno odpověď i řešení. Jenom povzdychla a utíkala do pokoje pro malého, aby ho oblékla do dupaček.
My jsme tam s vládkyní jen tak stály a byli jako nezúčastnění pozorovatelé. Nebyla jsem si úplně jistá, ale nějak jsem začínala tušit, pro čí duši jsme přišli tentokrát a vůbec se mi to nelíbilo. Otočila jsem se nejistě na vládkyni.
*Jen se dívej* Nepohnula ústy a přesto jsem její hlas slyšela ve své hlavě a neodvážila se odporovat.
„My jsme připraveni.“ Zaslechla jsem Samantu z předsíně, kde na zemi v přenosném košíku ležel i malý Martínek. Nikdy jsem nepochopila, proč dávají otcové svým synům stejná jména.
Obuli se a spěšně vyrazili ven. My dvě jsme se náhle ocitly před jejich autem a viděli jsme, jak nakládají věci do kufru.
„Nevzali jsme autosedačku.“ Vykřikla Samanta vyděšeně.
„Není čas. Tak ho prostě budeš pevně držet v náručí. Je to jenom kousek.“ Řekl Martin rezolutně a Samanta se nevzmohla na odpor. Jen si sedla na zadní sedadlo auta a malého si vzala do náruče. Vyjeli.
Martin jel opatrně. Bál se. Vezl přeci celou svou rodinu. Jen na dálnici trošku zrychlil, protože široko daleko nebylo jediné auto. Jeli asi dvacet kilometrů. Potom z dálnice sjeli a chystali se připojit na další silnici. Martin se rozhlédl a nikde žádné auto.
Zařadil se do pruhu, ale tady byl provoz o poznání silnější. Všichni jeli 130, tak na to taky šlápnul. Už tam přeci brzy budou, říkal sám sobě.
V tu chvíli před ním zabrzdil autobus a Martin zareagoval jen tak tak. Pořádně dupnul na brzdu.
Samanta, která seděla vzadu nic takového nečekala. Malý Martínek jí vylétl z náruče a vší silou odstředivosti narazil do předního skla. Na něm se začala lesknout krev. Seděla jsem vedle Samanty a vyděšením nebyla schopná ani dýchat.
Martin se natáhnul k malému, ale už bylo pozdě. Ležel bezvládně na přístrojové desce.
*Podej mu ruku, Gabrielo.* nařídila mi vládkyně a já jsem se přes svůj otřes natáhla a podala malému dlaň. Byl mrtev a jeho duše odcházela s námi.

Ze včerejší zkušenosti jsem se dlouho vzpamatovávala. Pořád jsem měla před očima, jak nasedli a malý Martínek byl jednu chvíli bezpečně v mámině náručí a potom vylétl, jako kdyby byl pouhým peříčkem. Měla jsem před sebou jeho krev na předním skle i to, že nevydal jediný zvuk. Možná byl na místě mrtev, ale já jsem byla v takovém šoku, že jsem to nezaregistrovala. Jakkoli už nejsem člověk, některé reakce mám pořád typicky lidské.
Vzpomněla jsem si na Samantu v psychiatrické léčebně. Povzdechla jsem si. Musí cítit hroznou vinu za to co se stalo. Určitě se proklíná a nenávidí. Z bolesti přeci nakonec zešílela. Nikdo se jí nemůže divit. Zřejmě bych nereagovala jinak.

Nadešel čas. Věděla jsem, že i dnes musím za vládkyní, ale chtělo se mi ještě méně než včera. Každý den jednu smrt dítěte, jak jen se to dá vydržet? To přeci nejde. To nedokážu. Kolik té bolesti můžu ještě zvládnout? Cítila jsem už úlevu při smrti Samuela, jakkoli děsivá pro mě byla, pocit selhání při předávkování Michaely, a vinu, když zemřel malý Martínek. Přitom mi připadalo, že pokaždé se to jenom zhoršuje. Mám strach z toho, co přijde dnes.
Oprávněný.
Poklekla jsem před vládkyní a očekávala tu stejnou otázku, jako po oba předchozí dny. Nepřicházela. Jen si mě se zájmem prohlížela a mlčela. Polkla jsem na prázdno a zadívala se do jejích ledových očí. V duchu jsem ji prosila, aby mě dnes ušetřila smrti dítěte, neboť to bylo pro mne zdrcující.

„Povstaň.“ Zahřměl její hlas místností a já jsem vstala. Tedy ani dnes neujdu svému trestu. Ze rtů mi splynul nekontrolovaný povzdech.
Přiblížila se ke mně a pozorněji se na mne zahleděla.
„Poslouchám.“ Řekla a propichovala mě pohledem.
„Paní, denně vidím bolest jako svou vlastní a možná i větší. Po tři dny jsem ti již přinesla duši dítěte a pokaždé jsem viděla utrpení těch, kteří je milovali. Nevím, kolik toho ještě vydržím. Nevím jestli chci vydržet.“ Poslední větu jsem řekla tak tiše, že kdyby nebyla nadpozemskou bytostí, ani by to nejspíš neslyšela.
„Do pekla nechceš taky, to mi věř. Už jen dvakráte.“ Řekla povzbudivě a její hlas zněl tak, že mě ukolébal ke klidu.
„Ještě stále si myslíš, že smrt dítěte je pro rodiče tím největším trestem?“ tak přeci se zeptala. Myslela jsem, že dneska se tomu vyhnu.
„Přeci jste včera viděla, že Samanta se z té bolesti zbláznila.“ Vykřikla jsem, jako bych ji chtěla obvinit, že to ještě nepochopila.
Ona se ale na mě podívala naprosto klidně a stejně tak mi i odvětila.
„A víš jistě, že to bylo z bolesti a né z vlastní viny? Kdepak, Gabrielo. Dokud nepochopíš, nemohu tě nechat odejít. Takže i dnes mi přineseš jednu duši dítěte.“
Přiložila dlaň k mému čelu a já jsem se ocitla v nemocnici. Opět. Už mě to tentokrát ani nepřekvapilo.
Po paměti jsem šla do jednoho pokoje. U veliké kolébky stáli dva lidé blízko sebe, pozorovali obsah kolébky. Přiblížila jsem se k nim blíž a shlédla dolů. Teprve až teď jsem zažila mírný šok. Leželi tam dvě děti, ale jako by byli jedním. Siamská dvojčata. Jakkoli deformovaně ale vypadala, měla se čile k světu. Byla roztomilá. Chlapeček a holčička. Spojeni paží a .... srdcem. Ach ne. Teprve teď mi došlo, co tu dělám.
Do pokoje vešlo několik lékařů a sester. Vizita.
„Manželé Markovi?“ zeptal se postarší lékař a oni oba přikývli. Očekávali ortel nad jejich dětmi. Co jen s nimi bude? Takhle zůstat nemohou.
Lékař se otočil na zbytek svého týmu a začal jim vykládat cosi o diagnoze. Já jsem si zatím hrála s mrňaty. Malé děti mě mohou vidět, protože jsou čisté a nevinné. Oba se smáli a já jsem se na ně usmívala. Byli rozkošní.
Jejich rodiče poslouchali a matka postupně bledla. Když doktor dohovořil, zadíval se upřeně na oba a vyčkával.
„Budeme o tom přemýšlet.“ Řekl roztřeseným hlasem Jan a snažil se utišit svou manželku. Marie se mu hroutila v náručí.
„Je mi to líto.“ Pronesl doktor smutně a celý tým opustil pokoj.
„Díky.“
Objali se. Jenom tam tak stáli. Marie plakala, Jan ji držel a i jemu stékaly z očí slzy, i když ho už jako malého učili, že tvrdý chlapi nepláčou. Ale volba, která byla před nimi byla příliš krutá, než aby to jeden člověk zvládl. On teď musel držet žal svůj a její.
V postýlce se rozplakala dvojčátka a Marie na Jana uslzeně pohlédla.
„Já to nedokážu.“ A zabořila hlavu do jeho hrudi. Další a další pláč. Nezadržitelný, neutišitelný, neutěšený. I kdyby vyplakala potoky slz, nic to nezmění.
Stála jsem kousek od nich a bylo mi jich líto. Také jsem neviděla východisko, nebylo zbytí. Důkazem toho bylo, že jsem tu byla. Vládkyně by mě nikdy nikam neposlala nadarmo.
Jako kdybych pořád slyšela slova lékaře: „Pokusíme se je rozdělit, ale jelikož mají spojené srdce, nemůžeme vám zaručit, že oba přežijí. Popravdě, spíše počítejte s tím, že přežije jen jedno. Potom chceme vědět, které byste si přáli víc.“
Sofiina volba. To musí každého neodbytně napadnout. Mají rozhodnout mezi svými nově narozenými dětmi, které nechají naživu. Druhé s největší pravděpodobností zemře. A já jsem věděla, že zemře určitě.
Jak se vyrovnat s pocitem, že zabili jedno dítě proto, aby druhé přežilo? Není divu, že se Marie hroutila. Kdyby jedno z dětí zemřelo ihned po porodu, také by ji to mrzelo, byla by nesmírně smutná, ale smířila by se s tím. Časem. Jak má ale teďka žít? Zcela vědomě nechá zabít své dítě a ještě musí rozhodnout, které to bude. Příliš těžký úkol pro někoho tak křehkého, jako je člověk. Příliš bolesti, příliš žalu.
Seděli naproti sobě a já jsem jim naslouchala. Marie se o tom vůbec bavit nechtěla, ale dobře věděla, že není zbytí. Večer měla být operace, při které je oddělí. Oddělí její dvě děti a to druhé, které nebude mít srdce, zemře.
Vyžádali si zdravotní dokumentaci obou dětí. Které z nich má větší naději na přežití? Věděli to od začátku. Holčička, protože to přímo v jejím tělíčku dlelo srdíčko a chlapeček měl k němu jen připojenou aortu. Jedno srdce pro dvě těla. Dlouho by to nešlo, tolik silné zase to srdíčko nebylo a brzy by zemřeli oba. Nebyla jiná cesta. Nebylo zbytí.
„Holčičku.“ Řekl Jan a hlas se mu zlomil. Kousl se do spodního rtu a brada se mu roztřásla. Jak teď mají krucinál myslet objektivně?
Marie jen přikývla. Sestra jí dala do ruky sedativa a donutila ji si jít lehnout. Janovi nabízela to samé, ale on nechtěl. Chtěl to vydržet. Pro svoje děti. On se nesmí hroutit.
Lékaři přišli večer. Operace byla naplánována na osmou večerní. Marie celý den spala a teď byla apatická. Ještě oblbnutá prášky.
Obě děti vzali na sál, dali jim anestezii a oddělili je. Stála jsem vedle chirurga, který je odděloval. Cítila jsem jeho bolest. Vypadal velmi unaveně. Věděl, že jedno z dětí nepřežije a osobně si myslel, že to bude chlapec. Když začínáte operaci s tím, že pacient zemře, je tu vždycky něco špatně.
Děti byly odděleny. Chlapec okamžitě zemřel. Nebylo mu pomoci. Holčička zemřela po deseti minutách. Jako kdyby bez svého bratra nemohla žít.
Vzala jsem je do očistce oba.

Dnes je poslední den mého trestu. Poslední duši přinesu vládkyni očistce a pak odejdu do bran věčnosti. Ještě jednou ucítím bolest a pak už to všechno skončí. Tahle jediná naděje mě drží a žene mě dál. Včerejší den byl moc zlý. Zemřely dvě malé děti. Dvě nevinné duše. Co museli jejich rodiče udělat, aby dostali takový trest? Přemýšlela jsem. Nemohla jsem na nic přijít. Vždyť Anna o Samuela tak pečlivě pečovala. Za to že byl nemocen nemohla a v životě dělala všechno vždy jenom dobře. Míšin otec byl ten samý příklad. Nejdříve mu zemřela žena a pak i Míša, protože se nedokázala se smrtí matky smířit a pomáhala si jinak. Co udělali Samanta a Martin, že jejich Martínek musel zemřít? Jak ti zhřešili? A nakonec Marie a Jan a jejich dvojčátka. Ti dva byli prototypem správných rodičů. Takový trest si nezasloužili.
Trest. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet.
Paní se mě přeci vždy ptala na to, zda si stále ještě myslím, že smrt dítěte je pro matku ten nejhorší trest. Přitom včera jsem se přesvědčila, že jsou mnohem horší okolnosti, kvůli kterým lidé trpí, ačkoli končí smrtí. Dost možná, že to není trest.

Poklekla jsem před vládkyní a bála se, co přijde dnes. Poslední den, určitě ten nejhorší. Když ty předtím gradovaly, co přijde tentokrát?
Vládkyně na mě pohlédla.
„Připravena?“ zeptala se věcně.
„Jsem připravena.“ Odpověděla jsem odhodlaně.
„Tak tedy netřeba ztrácet čas.“
Vstala z trůnu, přitiskla mi svou dlaň na čelo a vzduch kolem mě se zavířil skoro stejně, jako když jsme se v případě Samanty vraceli do minulosti.
„Kam kráčíme tentokrát, paní?“
„Uvidíš. Nech se překvapit.“ Řekla a já jsem za jejími slovy zaslechla skoro zlověstné zařinčení. Něco co nešlo přeslechnout. Začala jsem z toho mít vážně divný pocit.

Octli jsme se uprostřed města. Tady to znám, proběhlo mi hlavou a vládkyně mě popostrčila dál k jednomu z malých obchůdků po straně. Nechtělo se mi tam. Mám na ten malý krámek bolestivé vzpomínky. Zde se prodávaly věci pro malé děti a gravidní ženy.
Popravdě, to co jsem tam uviděla, jsem nečekala. Uviděla jsem samu sebe, jak si zkouším květované těhotenské šaty. Dívala jsem se sama sobě do tváře a viděla jsem, jak jsem tenkrát byla šťastná. Tenkrát jsem si ty šaty nevzala a možná jsem měla. Nejspíš jsem to zakřikla.
Zato jsem si zamluvila kočárek a malou výbavičku na miminko. Bříško už začínalo být malinko vidět. Pomalu jsem se blížila do čtvrtého měsíce těhotenství.
Jen jsem tam stála jako přikovaná a sledovala se. Svévolně, ačkoli jsem vůbec nechtěla, mi po tváři začaly stékat slzy. Věděla jsem, co bude.
Sledovali jsme mě až do bytu. Bylo to zvláštní. Málem jsem zapomněla, jak světlé to u mě doma bylo. V rohu už byla připravena malá postýlka pro to malé. Ještě mi neřekli, co to bude, protože to z prvního ultrazvuku nebylo tak docela poznat. Ale já jsem stejně tušila, že to bude chlapeček. Christian. Fotbalista. Už tehdy mě kopal do bříška a já jsem se na něho tolik těšila.
Pak vtrhl do bytu Marek, můj manžel. Zase v lihu, táhlo to z něj už ode dveří a ten odér se nedal přehlédnout.
„Co je k večeři?“ hodil po mě okem a nechal si před sebe postavit jídlo.
Ochutnal první soustu.
„Je to horký.“ Zařval na mě rozezleně. „Tos udělala schválně, co?“
Ustoupila jsem o krok vzad. Když byl takhle sťatej, bylo lépe mu nechodit příliš do rány.
A já jsem tu scénu sledovala a věděla jsem co přijde. Teď se rozpřáhne, uhodí mě a já se břichem praštim o mycí linku a upadnu. On do mě ještě dvakrát kopne a pak se vrátí ke stole a začne pokojně jíst. Já mezitím vezmu váleček na nudle a vší silou ho praštím do hlavy. On se skácí na zem a nedýchá. Nemíním mu poskytovat první pomoc, už jsem se kvůli němu natrápila dost. Jsem v šoku a běžím do kostela. Modlím se a modlím. Nevím ani jak dlouho a je mi to jedno. Musí mi to odpustit, protože Marek byl tyran a ublížil mi.
V tu chvíli jsem zahlédla slabý proužek krve stékající po mém stehně.
„Ne to ne.“ Vykřikla jsem zděšeně a okamžitě jsem se nechala odvézt do nemocnice. Lékař konstatoval smrt dítěte.
*Polož dlaň na její bříško* řekla mi vládkyně s pohledem upřeným ke mně. Kupodivu to zapřičinilo to, že to malé embrio, jeho duše se dostala z mého bříška ven a čekala, až ji odnesu. Rozplakala jsem se.
*To je příliš kruté, má paní*

V nemocnici jsem pak podlehla totální apatii. Nechtěla jsem s nikým mluvit, nechtěla jsem jíst ani pít. Nechtěla jsem žít.
Po dvou dnech mě pustili. Šla jsem rovnou, nemělo smysl jít jinudy nebo se s někým loučit, proč taky.
Kdysi jsem si říkala, že zabít se pádem z velké výšky dává člověku možnost na chvíli se proletět. Být volný jako pták. Jen vzduch kolem člověka a rachot kolem uší takový, že se to zdálo jako nezadržitelný šepot. Sedla jsem si na zábradlí a zahleděla se do údolí. Roztáhla jsem ruce a chvíli jsem letěla jako pták.

„Tak co, Gabrielo, ještě pořád si myslíš, že smrt dítěte je pro rodiče tím největším trestem?“
Zamítavě jsem zavrtěla hlavou.
„Né má paní. Smrt dítěte je pro rodiče tím nejhorším údělem. Nemusíte nic špatného udělat ve svém životě, můžete všechno dělat správně a přesto, pokud je to něčím osudem, tak se to stane. Nelze tomu zabránit ani předejít. i mým osudem bylo o dítě přijít. Možná jsem měla mít tu odvahu všemu čelit, přihlásit se na polici, odpykat si trest a pokusit se o další dítě. Ale ani to zdá se nebyl můj osud.“ Řekla jsem posmutněle.
Poprvé za celou dobu se vládkyně usmála a odlehčeně vydechla.
„Díky Bohu jsi to konečně pochopila, Gabrielo. Tvým trestem nebylo to, žes potratila, ale to, že ses musela posledních pět dní dívat na to, jak jiní trpí a cítit jejich bolest. Nyní tě konečně mohu pustit do bran věčnosti. Svůj trest sis odpykala“
„Díky má paní.“ Sklonila jsem hlavu a v srdci se mi rozhostil pocit klidu a míru. Konečně je po všem a já jsem obstála.
Přistoupila k mému čelu a se mnou se zatočil svět.