Vánoce

Z těžkých bílých mraků padal sníh. Vločky vířily vzduchem, tančily v temné noci, dlouho, než konečně dorazily na zem. Ty první tály, ale postupem času přestávaly. A sníh padal dál a dál, až se na trávě, domech i ve větvích stromů začala tvořit souvislá vrstva. Slunce už dávno zmizelo za obzorem a ani měsíc s hvězdami nezářily na obloze. Přesto bělavé vločky odrážely spoustu světel. Lampy v ulicích, reflektory jednoho či dvou osamocených aut, blikání semaforu či teplou záři domovních oken. Ale hlavně spousty malých, barevných svíček ze stromů, výloh, fasád domů…
Byl Štědrý večer. Tak tichý a klidný, jako žádný jiný večer v roce. Město bylo prázdné, jen v dáli osamoceně štěkal pes a lékař na ambulanci znuděně četl noviny a poslouchal rádio. Raději by teď byl doma, jako ostatní. Ale nemohl. Bude ještě trvat, než se i on dostane pryč za svou rodinou, než s nimi bude moct oslavit Vánoce. Myslel na svou dcerku. Na dárky, které jí koupil, jak se jí asi budou líbit. I na svou ženu. V poslední době se hodně hádali. Dokonce kvůli tomu, že tu dnes musí zůstávat. Tvrdila, že to je jeho chyba. Že si na ni nikdy neudělá čas. Nedokázala pochopit, že někdo dnešní službu vzít musel. A on…
Zavrtěl hlavou. Mrzely ho ty hádky, spílal si za to, jak na sebe stále častěji křičeli. A nejhorší ze všeho bylo, že je Šárka někdy slýchala. Věděl, že ji to trápilo. Jednou v noci viděl, jak pláče. Neměla ponětí, že ji pozoruje. A on potom nemohl usnout. Jeho naděje, že si jejich malá holčička ničeho nevšimla, se rozplynuly. Ani ona už nevěřila v tu iluzi šťastné rodiny, kterou před ní hráli. Ani ona, ani nikdo jiný. Přitom proč? Kdy přišel ten zlom? Kdy se to změnilo?
Neřekl to Evě, co ten večer viděl. Poslední dobou jí neříkal spoustu věcí. Byla v tom ta chyba? Měl být sdílnější? Jenže kdykoliv nadhodil nějaký problém, vznikla hádka. I v téhle situaci si její reakci dokázal představit. A proto mlčel.
Zavřel oči, písmena a slova před sebou stejně nevnímal. Rádio hrálo pomalý vánoční song, tak starý, tak emotivní. Pamatoval si, jak jej s Evou kdysi poslouchali spolu. Znali se sotva pár týdnů a celý svět byl zářivý. Byly Vánoce, stejně jako teď, jejich první společné. Nádherné tak, že se tomu teď, při zpětném pohledu, téměř zdráhal uvěřit. Byli venku, protože její rodiče jej neměli zrovna v lásce („Proboha, že já na jejich rady nedala! Tohoto všeho mě to mohlo ušetřit!“) a u něj nebylo nikdy soukromí. Sněžilo, tak jako dnes, hustě, že nebylo vidět téměř na krok. A z nedaleké restaurace k nim doléhala ta písnička.
Přál si, aby měl sílu ji vypnout.
Přál si, aby se vrátily ty dny.
Přál si toho tolik, ale na Ježíška, už dávno nevěřil. Na něj, ani na Boha. Neměl se ke komu obracet.
Tóny pronikaly okny, téměř neslyšně zněly na chodbě. Byla prázdná a tichá. Tak jako většina nemocnice, ulice města. Blížila se osmá večer a rodiny se od večeře přemísťovaly ke stromkům. Někde hrály koledy, jinde se zpívalo, někteří sledovali pohádky v televizi. Usmívali se, děti vrhaly toužebné pohledy na barevné balíčky pod nazdobenými smrčky či borovičkami, i ti, kteří z tohoto nadšení už vyrostli pro tuto chvíli zapomínali na hádky. Byl přeci Štědrý večer. Jediný v roce, chvíle klidu a pokoje.
Venku se chumelilo, kolem lamp vířily vločky svůj divoký, sněhový tanec. Mrzlo, ač jen lehce, na oknech vznikaly ledové květy. Zima se toho roku poprvé ukázala v plné kráse…

Šla prostředkem silnice a šaty kolem ní vlály. Bosá, oděná jen v lehké látce, bledá, jako by v sobě vůbec neměla krev. Když zvedla ruku, vítr, který poháněl ten stříbřitý rej změnil směr a spousty bílých chuchvalců se zatočily kolem ní. Tály jí ve vlasech, jako drobné kapičky vody stékaly po její kůži. A po dopadu na zem se měnily v led.
Cítila tu radost, cítila štěstí a klid snad odevšad. Nebyla člověk, neměla city. Ne v té podobě, v jaké na ně byli zvyklí lidé. Přesto teď něco uvnitř ní volalo po vyslyšení…
Měkkou sněhovou pokrývku nenarušily jediné stopy. Ani ty její. Kráčela a povrch za ní přeci zůstával rovný. Postupovala a přemýšlela, co to je, čeho se nemůže zbavit. Co způsobilo, že ji najednou neuspokojuje samota, noc, zima… to co vždy bývalo její? Dlaní tvořila na oknech ledové mozaiky, vločkám dávala nádherný, neopakovatelný tvar, který jen málokdo docení…tak jako už od stvoření věků…ale najednou to nestačilo. Dnes vnímala tu radost okolo tak jako nikdy dřív. Dnes ji chtěla vnímat. Chtěla ji cítit…
Málokdy chodila do měst. Lidé ji sice nemohli vidět, ale někteří jako by o ní přesto věděli. A to jí mohlo uškodit. Kontakt s nimi ji připravoval moc. Když chtěla, dokázala hodně. Nerozuměla sice lidským pocitům, ale zvládla s nimi manipulovat - ublížit nebo pomoct. Poslouchat, co si myslí, dokonce jim přikázat co si myslet mají. Ale to nebylo to, k čemu byla stvořená. Ubíralo jí to síly. Ani ji to nikdy nezajímalo, nepletla se zbytečně do jejich osudů. Její svět byla zima. Kdysi dávno, před mnoha lety, zaslechla pojmenování „Ledová královna“. Líbilo se jí. Znělo vznešeně. Uměla poroučet sněhu, nedělalo jí problém zmrazit vodu, ovládnout ledový vítr. Kamkoliv přišla, provázel ji chlad. Milovala hory, zrodila se tam. Alespoň v to věřila, protože sama si nic jako začátek nepamatovala. Vždy tu byla. Stále to stejné, jeden rok za druhým, století po století, tisíce let plynuly, a ona se neměnila. Až teď.
Přišla sem schválně. Příroda byla prázdná. Ano, byl tam sníh, byl tam mráz. Byla tam ona. Ale nic víc. A to, co tam vždy tak lehce nacházela bylo najednou pryč.
Ulice byla prázdná a přeci tak plná. Lidé si ani neuvědomovali, jak silně ji vyplňovali, přesto, že byli uvnitř. Jak žila, dýchala a tepala s nimi. Ale ona to cítila. A v tom mezi všemi těmi podobnými pocity postřehla jeden, který jako by vystihl důvod proč utekla z hor sem. Otočila se za tím voláním a spatřila malý bílý domek. Na jeho předzahrádce zářil barevnými svíčkami malý stromek. A na okno tiskla obličej malá holčička. Dívala se přímo na ni…

„Mami, mami, podívej!“ To volání ji vytrhlo z myšlenek, ve kterých byla už opět ztracená.
„To je nádhera, pojď sem!“
„Už jdu, broučku,“ odpověděla snažíc se o zaujatý tón. Zvedla se a přešla za svou dcerou k oknu.
„Hele, jak tam krásně sněží,“ ukazovala drobounká tmavovláska za sklo. Před týdnem jí bylo devět, ale vypadala mladší.
Položila jí ruku na rameno a podívala se, kam její dcera ukazovala. Chumelilo se. Vypadalo to opravdu pěkně. Už teď tam muselo být dobrých deset centimetrů.
„Půjdeme s tátou zítra sáňkovat?“
Přikývla. „Ano, samozřejmě, že půjdeme. A postavíme i sněhuláka.“ Snažila se o to stejné nadšení, jaké bylo zřetelné v Šárčině hlase. Ale tak lehce to nešlo. Už dlouho to nešlo. Věděla, že má další ze svých depresí, tentokrát už ale trvala opravdu moc dlouho. Začínala mít obavy, že s ní opravdu není něco v pořádku. „Ale už je pozdě, nechtěla bys jít spát? Ať jsi na zítra odpočatá.“
Tentokrát to byla malá holčička, kdo zaváhal. Pak se ale usmála a přitakala. Jen její mámu napadlo, že chtěla něco namítnout.
„Ráda bych počkala na tátu.“ Jako by ji slyšela. Ale neozvala se. A Eva si o to bolestněji uvědomila, že i ona už tuší, že něco není tak jak má být.
„Dobrou, mami.“
„Dobrou, Šáry,“ odpověděla jí a skonila se k ní, aby jí dala pusu na čelo.
Byl Štědrý večer. Večer, kdy všechny rodiny byly spolu. Jen ta jejich ne…

Vydala se blíž. Přes silnici, chodník, zahrádku. Až k tomu oknu, kde stála holčička, co ji tak vyděsila. Chvilenku zaváhala, ale pak nahlédla dovnitř. Neutichalo to, to co jí bylo tak blízké a to co přitom nechápala. Přiložila dlaň na sklo a než se doopravdy podívala do toho pokoje, zavřela na chviličku oči.
Lidská mysl byla složitá. Proto ji nebavilo se v ní orientovat. Tolik různých myšlenek a pocitů, tak provázaných a zamotaných... jako by sami nevěděli, co cítí. Proč by to potom mělo zajímat ji?
Tohle však byla výjimka. Připadala si najednou jako jeden z nich. Nechápala se. Neorientovala se ve vlastní hlavě, nevěděla, proč dělá to co dělá. Naplňovalo ji to nejen zmatkem, ale i zlobou. A možná i strachem. Co se to dělo? Měnila se snad? Byl její čas u konce? Tak jak si občas všímala u lidí? Ona přeci byla věčná…Nebo se snad pletla?
Ta holčička…na dítě měla složitou mysl. Na tak malého tvora cítila příliš smutku. Zlatavá naděje se u ní schovávala někde v rožku. Ale ona nebyla tím, co ji přivolalo. Bolest tohoto typu znala. Ta byla častá. Zato to druhé…
V rohu pokoje stála žena. Věděla o ní dřív, než otevřela oči. Stála a nehýbala se. Ne navenek. Ale její myšlenky pádily rychleji, než bylo běžné. A všechny směřovaly k jednomu bodu…

Držela tu krabičku v ruce a nedokázala ovládnout své myšlenky. Nedokázala ani trošku usměrnit jejich tok. Připadala si, že neovládá ani sama sebe, jak tam tak stála, s krabičkou v ruce a pohledem upřeným na ni. Nechala zapnuté rádio. Hráli jednu vánoční písničku. Tak starou a tak emotivní… nechtěla ji slyšet, ale nedokázala ji umlčet. Vzpomněla si na Ondřeje a na své rodiče. Vybavily se jí ty spousty hádek a viděla Šárčiny smutné oči. Cítila tu krabičku, její lehkost a přitom váhu řešení, které nabízela.
Opravdu to chtěla?
Stála tady takhle už mockrát. Pokaždé se nakonec rozmyslela. Tolikrát za to potom byla vděčná. Ve svých světlých obdobích si vždy říkala, že už tomu znovu nepropadne, že moc dobře ví, o co by přišla. Tak proč bylo tentokrát to nutkání tak silné? Proč se ona krabička zdála být opravdu jediným řešením?
Byla si jistá?
Stála tady tak i včera. Před týdnem. Před měsícem. Poslední dobou stále častěji. Stávala tak už jako dítě… malá holka s těžkými myšlenkami. Pravda, tehdy nedržela krabičku. Tehdy bydlívali na paneláku. V šestém patře. Měl takový život vůbec cenu, když byla sama sobě nepřítelem? Jaký měla důvod ještě bojovat?
Chyběla by někomu?
Myslela na svou rodinu. Na to, jak s Ondřejem už dlouho nežili spolu, jak se jen míjeli. Na Šárku, která toho byla tichým, nevinným svědkem. Na svou malou holčičku, které při narození v duchu slibovala, že nikdy nedovolí, aby byla nešťastná. To si snad myslela, že to dokáže splnit?
Co když Šárka taky?
Oči se jí rozšířily, volnou dlaň sevřela v pěst. Proboha, co když její dcera cítila něco podobného? Musela slyšet jejich hádky. Byla často sama. Někdy ji viděla sedět a jen tak hledět před sebe. Co když…
Na druhou stranu, věděla, že to ještě nic neznamená. Jejich rodina byla ukázková. Rodiče ji milovali, někdy možná až moc. Neměla nouzi o kamarády, ne teď ze zpětného pohledu. Vždyť ona často neměla k neštěstí důvod. A přitom ji její vlastní hlava ničila. Rozežírala ji zevnitř, aniž by její okolí něco tušilo. Čím hůř na tom byla, tím veseleji se chovala. Čím déle večer stála u okna, tím více se pak ráno ve škole smála. Tím později se vracela domů z akcí s kamarády, se strachem zůstat se svým vnitřním démonem sama. Ze strachu, že jednoho dne už to opravdu nezvládne a to okno otevře…
Ten strach ji dávno přešel.
Sklopila pohled zpět ke krabičce. Neměla strach, to co ni zadržovalo bylo něco jiného. Teď už to nebylo jen v tom, že by zřejmě ublížila rodičům. Netrápilo ji ani co by dělal Ondřej. Milovala ho, ale on ji zřejmě už ne. Ale stále tady byla Šárka.
Pokud by jí nebylo beze mne líp…
Vlastní myšlenka ji vylekala tolik, že onu krabičku téměř upustila.
Jen s Ondřejem by byla spokojenější. S mámou jako jsem já…
Zavřela oči. Ty věty byly tak kruté… o to krutější, že ji ve skrytu duše děsily už dlouho. Jen až teď udeřily v plné síle.
A Ondřejovi se uleví…Stejně už mě dávno nemá rád. I dnes dal raději přednost práci.
Hádali se kvůli tomu. Jako kvůli spoustě jiných věcí. Nechtěla. Ale už se nedokázala přetvařovat. Už byla unavená předstíráním dobré nálady. Už byla unavená životem. Otevřít tu krabičku se zdálo tak jednoduché… Nejjednodušší řešení jejích problémů. Lehounká krabička, lehounké řešení. A snad i lehounký konec…