Babičce

Lítali jsme. Zas jednou se nám zachtělo klouzat studeným vzduchem a plachtit mezi ranní mlhou, změněnou v mraky. V těch to bylo nejkrásnější. Tam nahoře jsme byli šťastní. A jak rádi jsme se vracívali domů. Ten pocit, který nás zatahal za křídla a dovedl k ní. Kvůli němu jsem létal.
Vždycky na nás čekala. Ani jedinkrát se neopozdila. Nikdy nezapomněla. Byli jsme k sobě připoutáni, jakoby nějakou nitkou. Cítili jsme, kdy se jí stýskalo, kdy už byla smutná a potřebovala nás.
Byli jsme nerozlučitelní. Všichni spolu a zároveň sami. Chápali jsme samotu a nechtěli rušit, ale milovali jsme ty vzájemné chvilky. Bylo to vyrovnané. Zdálo se to tak.
Nebývá to však věčné, každé ráno bylo a je jiné. Zalíbily se mi jinačí mraky, ty co byly dál. Mám pocit, že snad měly hezčí barvu nebo je zlatilo Slunce. Táhlo mě to k nim. Trávil jsem s nimi hodně času a ostatním jsem je chtěl ukázat. Zamilovali se stejně jako já. Zas jsme byli nerozluční. Lítali a skákali a zpívali a potápěli se, když nás nebolela křídla. Ale už se nám nechtělo domů. Pocit návratu se ztratil a ta nitka, která nás dříve pojila, se změnila. Teď nás nutila se vrátit. Věřte mi, že se nám to nelíbilo. Lítali jsem dál a ještě dál, chtěli jí přetrhnout. Už na nás nečekala šťastná, ale smutná, že jsme přilétali později a později. A pak jsme se jednou nevrátili.
Myslím, že brečela celou noc, protože náš domek, jakoby odplavával. Byla moc smutná a my taky, ale nechtěli jsme se vrátit. Věděli jsme, že by ji to ranilo nebo by s námi nemluvila.
Nikdy jsme na ni však nezapomněli. To se nedalo. Byla příliš báječná, krásná a pohádková. Měla všechno, co jsem měl rád a rozdávala to kolem sebe. Každým nadechnutím a vydechnutím dávala světu víc a víc. Miloval jsem ji a navždy budu. Přese všechno, co se stalo a co nás k sobě poutalo nebo naopak oddalovalo jsem byl hrozně rád, že je na světě. Ukázala mi svět, jaký doopravdy je a jaký by chtěla, aby byl. Její svět byl překrásný, ale ten můj, byl trošku jiný.