Lidská bezohlednost

Strach, hrůza, panika. Všude byla spousta lidí, všichni špinaví, unavení a vyděšení. Utíkali všemi směry, vráželi do sebe a někteří padali na zem. Pro ty už nebylo vysvobození. Nešťastně umírali pod nohama davu. Nikdo si neuvědomoval, že může upadnout úplně stejně jako ti před ním, a že nebude nikoho, kdo by mu podal ruku a pomohl mu vstát. Všichni vyděšeně křičeli. Muži ze strachu o sebe, ženy ze strachu o své děti a děti proto, že nechápaly, co se to vlastně děje. Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Nebyl čas přemýšlet. Rozum a myšlenka museli ustoupit prachobyčejnému strachu. Ti chytřejší se po nějaké době zastavili a mlčky sledovali tu hrůzu, ze které se dostali. Pak možná začali přemýšlet, ale jejich myšlenky se ubíraly spíš tím směrem, že si jako první uvědomili, že vedle nich nestojí jejich věrný přítel. Kde jen je? Je naživu? A co bude dál? Co bude s námi všemi? Kdo se o nás postará?
* * *

Temnou noční krajinu ozařovaly vysoké plameny. Bylo ticho, jako ozvěna se mezi lesy ozýval jen pravidelný dusot koňských kopyt.
***
Igor vyjel na vrchol kopce a zastavil. Na chvíli se zahleděl zpět do údolí, aby se podíval na své dílo. Pak ale obrátil koně a rychlým cvalem vyrazil přes nekonečné louky, které se pod kopcem rozprostíraly. Začalo pršet a on musel ještě před svítáním dojet do Kyjeva.
***
Když se do velkého vedra sálajícího z ničivých plamenů přidal prudký liják, oheň to nijak neoslabilo, ale dav lidí to ještě více vyděsilo. Dešťové kapky dopadající na rozpálené dřevo syčely a praskaly a všichni začali ještě víc panikařit. Chtěli se co nejdřív dostat daleko od toho hrozného živlu. Hlína se brzy proměnila v kupu bahna a jak hodně lidí uklouzlo, jiní jejich těl využili k bezpečnějšímu přechodu po rozteklé hlíně. Byl to hororový zážitek. Matky šílené strachy již nemyslely na nic jiného, jak vyváznout živé z toho pekla a pouštěly ruku svého dítěte, které tak nechaly napospas mocnému živlu, který byl na zem seslán člověkem, který miloval, ale i nenáviděl.

Tu noc zemřela spousta lidí. Muži, ženy, děti. A jedna dívka.
Když se pak o pár dní později lidé odvážili vrátit zpátky do vesnice, našli jen ohořelé kusy dřeva. Všichni se sháněli po svých blízkých, slzy štěstí, které stékaly po tvářích těch, co sáli v obětí uprostřed masového hrobu, se mísily se slzami těch, kteří už své blízké nikdy nespatří. Jen dívku nikdo nehledal, nikdo neplakal nad její ztrátou, nebylo ani nikoho, kdo by uctil její památku. Nikdo ji tam neznal.
***
Když Igor v dáli uviděl mohutné hradby Kyjeva, už se rozednívalo. Před branou se k němu připojil mladší muž, důstojného vzhledu a - jak Igor dobře věděl - i vysokého postavení. Vešli do města a zamířili k hospodě, která stála hned na rohu. Nebyl to hostinec pro pocestné, tenhle hostinský byl zmanipulovaným človíčkem, který stál na pokraji obrovského podvodu, lži a bezpráví. Jakmile je uviděl, bez protestů je pustil dovnitř a zavřel za nimi dveře na závoru. Byl si vědom toho, že pokud někdo přišel do jeho hostince proto, aby si s někým promluvil, obsah jejich rozhovoru musel zůstat jiným uším utajen.

Oba muži se posadili na lavici naproti sobě a mlčky na sebe zírali. Igor mlčel proto, že se obával Vůdcovy reakce, Vůdce snad proto, že nevěděl, jak začít. Mezitím jim hostinský donesl kořalku a zase se rychle vytratil.

"Splnil´s?" promluvil nakonec Vůdce. Igor přikývl. Sám si tuhle misi vybral a byl by blázen, kdyby svou práci nedokončil. Ostatně Vůdci se to jen hodilo, přece jenom s družinou mířil na jih proto, aby drancovali a rozšiřovali území. Když si tedy některý z bohatýrů chtěl dokázat svou vlastní moc v některá z okolních vesnic, které ležely mimo přímou trasu jejich cesty, dával jim víceméně volnost. Jediné, co požadoval, byla oddanost a důkaz toho, že bohatýr svůj plán opravdu provedl. U Igora mu stačilo vidět, jak sám vypadá. Špinavé oblečení, nohavice trochu spálené, zpocené vlasy, slepené do mastných pramínků, které mu padaly do čela zpod helmy. Navíc mu nedělalo nejmenší starosti, že se zdrželi v Kyjevě o den déle, než plánoval.

"Jaký bude náš další cíl?" zeptal se Igor.

"Prozatím nevím, ale hodlám dojet až do Bulharska. A vyřiď ostatním, aby skončili se zmocňováním se místních děvčat, protože za chvilku vyrážíme znovu do sedel."

Igor se zvedl a bez sebemenší změny výrazu vyšel ven. Pak se ale zastavil. Něco mu nesedělo. Podíval se na své ruce. Všiml si malého cáru látky, který se mu přilepil zaschlou krví k loktu. Opatrně jej odtrhl od svého pláště a pozorně se na něj zadíval. A pak jej nechal odletět spolu s listím, které hnal nezkrotný vítr vpřed. Pochopil. Všechno. Ten cár byl z šatů jedné dívky. Dívky, která šla do jedné vesnice jen proto, že doufala, že ho tam potká. Potkala, ale byl to on, kdo jí o její štěstí připravil. Zemřela jeho rukou. Rukou člověka, jehož milovala.

Byl to trest. Trest jeho pohanských bohů za bezohlednost, se kterou zavraždil desítky lidí, aniž mu to činilo výčitky svědomí, a jediného člověka, pro kterého by zemřel.