Lady Black

Po mramorové podlaze se ozývaly rychlé kroky. Přes velký prázdný sál prošla žena, asi tak okolo třiceti let. Zastavila se až v rohu, otočila se a povzdychla si. Takové ticho, ta samota. Zabíjelo jí to. Nesnášela prázdné místnosti, kterými procházela, nesnášela ten šílený zvuk ozvěny jejích vlastních kroků, který se ozýval po celém domě. Nebylo, kdo by jí zpříjemnil její dlouhé chvíle, a tak jen celé dny proseděla v pracovně, čekajíc na jakéhokoli příchozího, který by jí alespoň na malou chvíli zpestřil jinak nudný život. Občas jen tak bezmyšlenkovitě bloumala po domě, jindy chodívala rychle, aby si připomněla ten ruch, jaký kdysi v domě panoval. Ale teď? Dobře věděla, že už se nikdy nevrátí. Nikdo jí nepřijde navštívit, nikdo na ni nepromluví, nikdo si na ni ani nevzpomene. Odešli. Navždycky. Toho, kdo vysloví její jméno, upálí. Všichni musí zemřít. Všichni, kteří ji znali. Ti, co se báli, od ní raději odešli a ponechali jí jejímu osudu, než aby hrdě bojovali za své názory. Během několika dní se dříve smíchem a láskou naplněný dům vylidnil, její příbuzní se na ni začali dívat pohrdavě a pak přísahali svatému oficiu, že ji již nikdy nespatří jinde, než-li na hranici, škvařící se spolu s ostatními v plamenech očisty. Věřila, snad si to i přála, že si pro ní brzy přijdou a odvedou ji, ale oni nikde. Začínala ztrácet naději, že ještě někdy bude mít možnost vyjádřit hrdě své názory a vzdorně stát na hranici a dívat se na ty povrchní lidi kolem. Její život ztratil smysl. Byla celé roky obklopena pouze smutkem vlastního srdce, samotou a černobílými obrázky okolního světa. Nic už by jí nedonutilo svléct si černé šaty, sundat krajkový závoj a rukavice. Navždy měla být odtržena od jakéhokoliv kontaktu s jinou živou bytostí, navždy měla zůstat v samotě a zapomnění.
Po tváři jí stekla slza. Jen jedna. Už nemohla plakat. Už neměla slz, které by prolévala. Neměla pro koho plakat. Všichni od ní odešli, opustili ji. Ani se už nepamatovala jejich tváře. Ale na něco se zapomenout nedalo. Ty výrazy, jak se tvářili, jak jedna malá pochybnost okamžitě změnila jejich pohled na svět. Když ráno odcházeli každý svou cestou, loučili se s ní s úsměvem člověka, který se těší, až toho druhého zase večer uvidí sedět v křesle a číst si jeho oblíbenou knihu. Ale když se vrátili, ani se na ní nepodívali. Některým vyčetla z tváře pohrdání, jiným bolest a slabost. Někteří nechtěli odejít, opustit ji, ale vědomí, které jim přibarvil dopis od Markýze Josého de Blashi, je přiměl zachovat si život a postavení. Raději s ní zpřetrhali všechna pouta, ačkoli jim to činilo bolest snad ještě větší, než jí.
Vyšla na vysokou zdí obehnanou zahrádku. Byla neudržovaná a zarostlá, nerostly na ní žádné slunečnice, tak jako dříve, stůl, který stával uprostřed, si odvezli a ze dřevěných židlí zbylo jen pár rozlámaných prken, které se poloshnilé a obrostlé mechem válely v několik stop vysoké trávě. Nebylo nikoho, kdo by je posbíral. Ona už na to neměla sílu. Každý den chodívala do zahrady a pozorovala, jak se mění. Pomalu začalo zarůstat divokým psím vínem, květy již dávno odkvetly a vystřídaly je vysoké šlahouny stromů a keřů, které nikdo nestříhal. Na odlehlém konci zahrady úplně u zdi se tlačil šípkový keř. Bojoval o místo s nezvladatelným výhonkem cypřiše, o který se kdysi s láskou starala její sestřenice. Teď už se o něj ale nikdo nestaral. Vyrostl více, než bylo plánováno. Chtěla se ho zbavit, tolikrát se pokoušela jej navždy odstranit ze své zahrady, tak jako její sestřenice zmizela z jejího srdce. Ale ten nezahubitelný plod přírody si tam rostl beze všeho dál. Prošla okolo cypřiše, který s radostí přišlápla k zemi až k šípku a pozvedla do svých rukou jeho dlouhé trnité větve. Pár trnů jí rozseko bledou kůži na zápěstí a po ruce jí začal stékat malý pramínek krve. Nevšímala si toho. Otrhala z větvičky několik dozrávajících šípků a nasypala je do krajkované svrchničky o šatů. Nikdy netrhala jenom z jedné větvičky. Brala z celého keře tak různě, aby to na něm nešlo moc poznat. S plnou sukní červených šípků se vrátila do domu. Zamířila do prostorné kuchyně a vysypala plody do mísy. Dělala z nich džem. Už jich měla spoustu. Všechny sklenice pěkně srovnané na policích ve spíži. Bavilo jí to. Alespoň pořád nemusela myslet na samotu, která ji obklopovala a na smutek očí, které se na ni dívaly ze zrcadla. Nejedla, je, nesnášela šípkový džem. Ale Giulio ho miloval. Snad miloval i ji. A ona milovala jeho. Jenže zřejmě síla jejich lásky nebyla tak silná, aby se postavili společně proti Markýzi. A tak ji opustil. Spolu s ostatními. Teď už necítila nic. Jen nenávist. Vůči všem, co ji opustili, i vůči sobě. Pohrdala tím vším okolo. Ti povrchní mocnáři, to kajícné oficium, které se odvažuje říkat si svaté, nebo ještě lépe inkvizice. Spousta lidí už byla uvržena do jejich zatuchlých kobek, aby tam zemřeli hlady a strádáním. A za nic mnohdy nemohli. Ona ano. Byla velký hříšník. Alespoň podle toho, co hlásá písmo svaté. A nikdo si pro ni nikdy nepřišel. Snad se jí báli. Říkávali o ní, že je čarodějka. A že na ně uvrhne kletbu, když se k ní přiblíží. Toto ještě Markýz ve svém dopise zdůraznil upozorněním, že kdokoli se pokusí o navázání jakéhokoli kontaktu s touto ohavnou a kacířskou bytostí, která patří peklu, jak ji nazýval, bude řádně souzen svatým oficiem a poté upálen na hranici.
"Hraběnko, jste tady?" Ztuhla. Po tolika letech uslyšela lidský hlas. Opravdu, nezdálo se jí to. Byl tu člověk. A zřejmě s ní chtěl mluvit. Nebál si jí. A nebál se ani Markýze, který jej nejspíš nechá upálit. Pomalu, s velikou obezřetností, prošla mramorovým sálem. Rozhlédla se. Pod velkou klenbou stál muž. Neviděla mu do tváře, zato on jí ano.
"Ach Anno," vydechl. Okamžitě ho poznala, ten zvučný hlas jí utkvěl v paměti již z dětství. Dlouho, velmi dlouho se neviděli.
"Gaetano!" Rozběhla se k němu. "Bratře..." zachvěla se, když ji sevřel v pevném obětí. Nemohla tomu uvěřit. Po tolika letech... vidí zase člověka, který se na ni dívá s láskou a úctou. Sedli si do křesel vedle krbu a vyprávěli si, co všechno zažili. Gaetano mluvil o tom, jak se v patnácti letech přihlásil na vojnu. Anna si na ty roky pamatovala velmi dobře. Její milovaný bratr odešel z domu jen s malým kufříkem a drobnou květinkou v ruce, kterou mu dala, aby na ni nezapomněl. Celé dny pro něj pak truchlila, myslela si, že už jej nikdy neuvidí. A teď byl tady. Nezapomněl na svou jedinou sestru. Překvapilo ji, když zjistila, že Gaetano tu květinu pořád má. Vyprávěl, jak ho hned poslali do bitvy, jak tam zemřelo tolik mužů a jak se stále častěji musel setkávat se smrtí jiných lidí. Časem se pro něj stal důležitým pouze vlastní život, na ostatních mu přestalo záležet. Už to nebyl jen přecitlivělý chlapec, co nic nechápe. Stal se z něho muž, který se neštítil zabít, je-li to v jeho prospěch, muž hoden postavení, jakého dosáhl. Přestal se bát smrti, postavil se jí čelem. A to mu pomohlo přežít, když ho poslali do Ruska. Vyhrál válku po deseti letech se konečně mohl vrátil domů. Nikdo mu neřekl, co se stalo s Annou, a tak se rozhodl ji hledat. A našel. V tom stejném domě, ve kterém ji viděl naposled.
Ona mu vyprávěla, jak se jí pokusil zneuctít Markýz José de Blashi a jak ji po jejím útěku označil za čarodějnici. Jak ji všichni zavrhli a taky mu ukázala Markýzův dopis, který poslal všem jejím příbuzným. Jak byla vyhoštěna až na úplný okraj společnosti, že od ní odešli všichni sluhové a ti, co neodešli, museli trpět na hranici za dozoru svaté inkvizice. Řekla mu o bolesti, kterou prožila spolu s odchodem Giulia a ostatních, o tom, že už více než tři zimy neslyšela jiný hlas, než-li ten svůj, ukázala mu šípkový keř v rohu zahrady i zákeřný cypřiš, se kterým tolikrát bezvýsledně bojovala. Zašla i do spíže a dala mu ochutnat šípkového džemu. Za tu dobu ho dělala už tolikrát, že se v této činnosti značně zdokonalila. I Gaetano to poznal.
Tu noc usínala Anna šťastná. Konečně to tolika letech. Měla vedle sebe totiž člověka, který ji ve vzpomínkách provázel celý život. Ale uprostřed noci se probudila. Měla vysokou horečku a závrať. Donutila své slabé tělo, aby se postavilo a šouravým krokem došla k dveřím pokoje, kdy spal její bratr. Věděla, že nedožije rána. Ale nebála se. Čekala na smrt jako na vysvobození celý život, tak proč by teď měla chtít žít?
Potichu vklouzla do Gaetanova pokoje. Okamžitě se probral a naznačil jí, aby se posadila k němu na postel. Neptal se na nic. Věděl, že přišla její chvíle. Chtěl jí být na blízku.
Dlouze se objali. Trochu se jí zrychlil dech, ale ji to nijak nevyděsilo. Byla vděčná, že může zemřít v náručí člověka, který na ni po celý svůj živo bude vzpomínat v dobrém. Její stisk pomalu slábnul, až v bratrových rukou vydechla Anna naposledy.

Gaetano jí vystrojil důstojný pohřeb, na jehož konci ji s celým průvodem přenesli v rakvi přes obrovskou síň s mramorovou podlahou...