Poslední naděje

Venku je šero. U cesty, na trávě klečí mladá žena. Hroutí se jí svět. Kalhoty má zablácené a ruce špinavé. Už delší dobu prší, je celá mokrá a promrzlá. Dlouhé tmavé vlasy se ji lepí na tvář. Odhrne si je, ale místo toho si ještě více ušpiní obličej od bláta. Zvedne hlavu a odkryje své krásné,velké oči.Po zkřehlé, bílé od zimy tváři ji stékají slzy, vypadající jako černé perly. Podívá se smutně k nebi a v jejich očích je vidět beznaděj, smutek,zlost a bolest. Vzhlédne ještě výše a začne proklínat Boha: ,,proč jsi mi ho vzal?!“ „Proč!!??“ ,, Ještě nenastal jeho čas!!.“…. a svalí se zpátky na zem. Po chvilce pomalu otočí hlavu směrem k cestě, k davu lidí. Prudce vstane a běží k nim. Odstrčí je a prodírá se doprostřed. Ohne se k tělu a rozpláče se. Nenávidí všechny lidi kolem sebe za to, že mají své milující rodiny, že mají vůbec někoho, a tohle je pro ně jen rozptýlení v jejich každodenním, nudném ránu….. Lidé se scházejí pořád dokola, šeptají si a trošku se smějí bídnému vzhledu ženy. Už se to nedá vydržet. Žena se zvedá a křičí po všech, aby vypadli….. Většina lidí už odešla, ale další a další kolemjdoucí se opět pozastavují nad tou srdceryvnou scénou. Je celá špinavá od hlíny, která stihla za ty dlouhé hodiny už zaschnout. Tvář má ulepenou a jí oči nejdou vidět přes přilepené od pláče vlasy. Ruce mám krvavé od těla, které už několik hodin leží bezvládně na silnici…. Dav pomalu slábne, lidé se rozprchli do svých kanceláří a vyprávějí zážitek dne svým kolegům … Mladá žena si zpět klekne vedle těla a zavírá oči. Vidí všechny krásné chvíle v jejich životě. Vzpomíná na společné zážitky, na tajné schůzky v třešňovém sadu, výlety do přírody. Celý život se jí zobrazí před očima…. Ze snění ji probudí lehké poklepání na rameno. „Mami?“ slyší žena. Otevře oči a před ní stojí malý andílek s blonďatými vlásky a copánky, s krásnou tvářičkou a veselým úsměvem. „ Podívej mami, utrhla jsem ti ji támhle.“ Chlubí se dívenka.Vytáhne z kapsičky pampelišku a oči ji svítí nadšením. Žena se lehce pousměje, pohladí holčičku po pěšince a vezme si kytku. Podívá se na tělo a uvědomí si, že on sice zemřel,ale nechal tady svou část. Tato malá bytost je výsledkem jeho lásky k ní. Pochopí, že tady s ní bude navždy a zanechal ji důvod, pro který má cenu žít. Dceru, která ji potřebuje…….