Prosincový večer

Byl dokonalý prosincový večer. Už notnou dobu sněžilo, a tak teď pouliční lampy osvětlovaly okolní stromy pokryté vrstvou bělostného sněhu.
Loudala se k autobusové zastávce, opuštěná světem, ale obklopena krásou, která na ni odevšad zářila. Ze zmrzlých šípků u cesty, dokonce i z trolejí, blyštících se sněhovými vločkami. Ony se soustředily v milionech jedna vedle druhé, dokud nepřijel trolejbus a nesetřásl je.
Neměly dlouhý život, ale krásný, v obrovském společenstvu, všechny dohromady. Ne jako ona. Trochu jim záviděla a doufala, že by se mohla po smrti objevit jako něco tak úžasného a přeci obklopeného nesčetným množstvím tomu podobných.
Jak kráčela, s hlavou v oblacích, nevšímala si ničeho. Ani že její boty zanechávaly kromě tmavých stop i stopy, jež odhalovaly bílou barvu.
Proud úvah přerušil až skřípot brzd marně se pokoušejících na zasněžené silnici zastavit z vysoké rychlosti. Prudký náraz ji odhodil do chladu toho, co ještě před chvílí bývalo sněhem. Poslední, co slyšela, bylo houkání sanitky odvážející ji do nemocnice...

A potom bylo všude ticho, tma a mráz. Bílé krystalky vloček se snášely všude kolem do hlubin pod ní. Snad byla šťastná, dokud ji prudký náraz nesrazil dolů.