Bílé stěny

Smutek, bolest, zmatek, beznaděj… Jak se může tolik emocí držet v jednom člověku? Ta prázdnota. Upřený pohled na stěnu. Nic, jen prázdno. Tvá mysl je klidná, ale v srdci cítíš zmatek, bouři citů.. Chtěla bys tolik křičet, řvát jak nejvíce to de, ale nemůžeš. Tvé hrdlo svírá neviditelná ruka strachu. Mocné bytosti. Bytosti? Přemýšlíš, zda něco takového může žít, existovat. Dlouho nad tím uvažuješ. V hlavě se ti honí tisíce myšlenek, ale ty nejsi schopna se soustředit. Ale ano, žije. Žije ve tvé mysli, v hlavě, všude kolem tebe. Obklopuje tě ten nepřekonatelný strach z toho, co přijde. Svírá tě a nedovoluje ti nic jiného než myslet.. Nedokážeš nic jiného něž přemýšlet a dívat se na tu zatraceně bílou zeď. Dovádí tě to k šílenství. Zavíráš oči, ale vše vidíš před sebou tak živě. Vzpomínky. Nemůžeš se jich zbavit. Vidíš to! Bílá stěna! Nemocnice. Fakultní nemocnice v Motole. Tak moc se snažíš na to nemyslet, ale čím více tu myšlenku odháníš, tím více tě začíná ovládat. Bolest, Strach. Panická hrůza. Šíleně se bojíš. Nechceš tam skončit! Nezvládneš to! Jedna slza za druhou se kutálí z tvých řas na tvář, ale ty vidíš jen tu stěnu. Najednou, necítíš už vůbec nic. Prázdnota. Žádná bolest, žádný smutek, nic. Mysl se uklidní a ty přemýšlíš o své přítelkyni. Miluješ ji. Ona jediná ti pomohla v nejhorším. Na ni se můžeš spolehnout. Teplo. Tvé srdce zahřívá teplo. Krásná vzpomínka. Přece jen s tebou někdo zůstal. Přítel. Cítíš se silná. Otevíráš oči a díváš se na stěnu. Snažíš se vybavit si sebe a své přátele. Pohlcuje tě vztek. Vztek na ty falešné, cizí lidi co si hrají na milující a chápající. Zrazují tě jeden po druhém. Teď, právě teď je ti nejhůř. Teď potřebuješ přátele, kteří tě podpoří. Tak kde sakra jsou?! Díváš se kolem sebe. Jen čtyři holé, bílé stěny. Nic víc, jen… v dálce je nejasný obraz. Matný, ale přesto ji poznáváš.Ona jediná byla s tebou, když tě všichni ostatní opustili. Jedině ona tě podporuje, dává ti sílu pokračovat. Miluješ ji, ale tolik nenávidíš.
Kdo nezažil, nepochopí. Jen ona ví, co chceš. Má tě obmotanou kolem prstu. Už zase máš ten pocit, že pouze ona tě dokáže osvobodit od tohoto světa, že jen s ní jsi v bezpečí. Ovládá tě vztek. Slzy se ti derou do očí a ty bys chtěla zapomenout na vše, co se stalo. Být ta stará, hodná holčička, nikdy ji nepoznat! Nenávidíš ji, chceš se jí zbavit, ale nemůžeš. Máš pocit, jako bys zabíjela sama sebe. Vždyť to ale není pravda, tak proč to nemůžeš sakra pochopit?! Ty to chápeš, ale jsi moc slabá. Nedokážeš vzdorovat. Jen upíráš svůj pohled na bílou zeď a brečíš. Zase lituješ sama sebe. Jsi připravena zemřít, už ti na ničem nezáleží. Nikdy nedosáhneš toho, co ona chce. Jsi slabá a ubohá. Nikdy to nedokážeš! To všechno ti vmlouvá! Tak se jí postav a řekni ne! Málem jsi to dokázala, ale neviditelná ruka ti stiskla hrdlo ještě pevněji. Opět jsi ukázala, jak jsi slabá. Pořád civíš na tu stěnu a proklínáš falešné přátele, kteří se ti jen vysmáli. Nikdy tě nebrali vážně. Byla jsi jim dobrá jen když potřebovali pomoc.
Jsi vyčerpaná, už nemáš na nic sílu. Jen pláč. Brečíš. Slzy ti stékají po lícních kostích. Začínáš se uklidňovat i tvůj dech se zpomaluje. Neviditelná ruka povoluje svůj stisk. Už nemáš na nic sílu. Všechno ti je jedno. Na ničem už nezáleží. Nejsi schopna vydat jediný hlásek. Vyčerpáním padáš na postel a bílé stěny střídá černá díra. Hluboká propast, ze které neznáš cestu ven.
Ta hluboká tma, to je tvůj život.