Vzpomínka

Vzpomínka

Na kraji lesa stál polorozpadlý mlýn a v něm se děly divné věci. Snad proto mu bylo navěky upřeno pohlcení nicotnou šedí a prachem součastnosti. Chodíval jsem tam. A nebyl jsem jediný. Mezi ledovými kostkami cihel, železa a malty plnými skleněných a dřevěných děr, oddělujících nás od puslujícího, ale jistě dávno umírajícího života tam venku se mi nechtělo být. Nechtěl jsem se stát také takovou kostkou.
Nevím, co mne tam táhlo. Zprvu jen ta obyčejná lidská zvědavost. Lidé si povídali všechno možné. Už jsem se naučil být hluchý ke všemu kolem sebe. Nic nového mě přeci nečeká. Ale když chodívám ulicemi a procházím mezi hovořícími páry tvorů lidských jako jsem já, musím znovu začít vnímat slova a to co znamenají. Jak dlouho už jsem sám s nikým nemluvil. Lidé v šedých a černých kabátech postávají u zdí a restaurací a povídají si. Není si o čem povídat, ale o něčem přeci už ano. Mlýn.
Od doby, co zde vzniklo tohle město a vše se změnilo...my všichni, na jediné místo zapomněli. Nebo ono zapomnělo na to, že přišlo něco jiného, změna? Ne. Právě že nezapomnělo. A proto se odmítlo změnit. Proto je takové, jaké je. Ani my už nejsme takoví, jako jsme byli, nebo jací bychom mohli, či chtěli být. Zvláštní. Ano. Odkdy jsem na tento pocit přišel? Sám jsem nevěděl, jak tu situaci postavit na pevné základy tím, že jí dám jméno. Ale od té doby, co jsem tam byl, to vím. Já vím. A cítím.
Nezměnilo se, zůstalo samo o sobě existencí, jež nemá obdoby. Zvláštní existencí...Jak ten název miluji... Tohle jsem vykoumal, až když jsem se přes všechny šedé a mrtvé myšlenky, či co mi to vlastně zbývalo, přemohl a vydal na kopec, kde se rozplizl špinavý a vzdychající zbytek lesa. Já vím. Ale všichni tomu říkají les. I když už ani netušíme, jak vypadá pořádný Les. A na jeho kraji...tam to má být. Po cestě jsem zahlédl pár lidí, které tam táhla též zvědavost. Ale některé... neměl jsem ponětí, jak to nazvat... Byly to zážitky. Ano, ano. Už tam byli a cítil jsem z nich něco...zvláštího. Něco zažili a chtěli to zažít znova.
Cestou jsem dokonce potkal i starého přítele, tak dlouhý čas jsme spolu nemluvili, že jsem málem zapomněl. Šel tam také. Najednou jsme si měli o čem povídat. Nebylo o čem, ale my najednou věděli jak. My mohli. My chtěli. Začal jsem vnímat, jak moc mi to chybí. Jak mi chyběl i on. Oba jsme byli zvědaví, co se děje. Ani můj přítel tam ještě nebyl.
Stanuli jsme na louce pár desítek metrů od mlýna. Pomalu jsem si uvědomoval, že se se mnou něco děje. Ne! Dělo se to se vším kolem mě! Bylo tam Něco. A klidně si to na nás sáhlo a vlastně to nechalo sáhnout i nás. A na co?
Rozhlédl jsem se a uvnitř mne to tolik hřálo. Mlýn vypadal jinak. Kolo se točilo a to, že bylo potrhané a i celá stavba byla v rozkladu, bylo to půvabné. Opravdu krásné. Jako bych to vše sledoval přes lehce nahnědlé sklíčko. Na všem se odrážely matné barvy. Takové ty, které má správné sklíčko házet. A...to není možné. Viděl jsem Les! Opravdový, bujný, zelený a zpívající. Živý! Ne ten, ke kterému jsme přišli. I když jsem věděl, že tam není, cítil jsem ho. Cítil! Slzy. Stékaly mi po tvářích. Podíval jsem se po svém příteli. I on vypadal jinak. Vrásky, strniště, šedé oblečení - bylo to pryč. Viděl jsem jeho úsměv, jeho slzy. Jeho krásu a štěstí. Mával na mne a v jeho pohledu jsem mohl vyčíst obrovské překvapení a emoce. Tak, jak jsem ho znal. Ano, znal! Už vím! Všechno to takhle muselo vypadat dřív! Vzpomínky! Začínalo mi to docházet. Tohle místo se zachovalo, protože do sebe vstřebalo všechny vzpomínky. Nechtělo, aby někdo zapomněl, samo nechtělo zapomenout. Nikdy se to nemělo stát. Když přišel tenhle pomurý a neživý svět bez dechu, srdce, cév a hlavně bez duše, přeci jen něco přežilo a vzalo co nejvíce z toho, co mělo být zničeno. A proto přežilo. Proto jsme tak šťastní, když to všechno vidíme, můžeme to cítit, jako bychom to zažili. Tohle místo nám dává více než vzpomínky. Teď už to vím. Dává nám sebe samotné. Znovu Jsme.
Ti lidé, ze kterých jsem cítil to 'něco zvláštního', byli unešeni zážitky. Vlastně vzpomínky na zážitky. To je ono. A co sem táhne mne? Vzpomínka. Na to, co přenádherného jsem viděl. Mohl jsem to cítit. Takové to má být doopravdy. Jako v tom sklíčku. S přítelem jsme o tom mluvili, kde jsme jen mohli. Teď jsem chápal to, čemu jsem v rozhovorech požehnaných nerozuměl. Neznal jsem vzpomínku. Čím dál více lidí se snažilo znovu se učit poslouchat. Opravdu tam poté byli, potkávali jsme je tam. Jak nádherné byly vzpomínky i jen na to, jak ti lidé plakali a smáli se. Tak dlouho už tam chodím. Pokaždé mne tam táhne vzpomínka. To je to nejsilnější pouto s krásou a životem světa kolem nás.
Mlýn ve svém srdci uctívám jako nic na světě. - Svět, kterého jsem si začal vážit, protože by vzpomínky nebyly, kdyby nebyl svět. On byl také tak úchvatný a nádherný jako v těch vzpomínkách. Možná se nám jednou podaří podle nich vytvořit zase nový, nádherný a lepší svět. Takový, jako ho známe ze vzpomínek.