Na měsíc a zpátky

Tu noc byl měsíc jasný, nezahalené mraky. Devatenáctiletý černovlasý kluk seděl na okně a zíral ven. Chvěl se téměř nahý v chladné temnotě, ale odmítal se pohnout. V ruce držel čistý list papíru a tužku. Nedokázal nic napsat, prsty měl ztuhlé a mozek otupělý, přestože právě za tímto účelem vylezl z postele. Oči už ho bolely, jak je pořád upíral na měsíc, ale nedokázal se od něj odtrhnout. Byl tak jasný, bílý, krásný…
Zatřásl hlavou a stiskl tužku v prstech. Tak už přemýšlej, nutil se. A v témže okamžiku se mu vybavila vzpomínka z včerejšího dne. Nejnepříjemnější, nejponižující a nejbolestivější, jakou si pamatoval. Znovu se při té myšlence roztřásl. Zavřel své zraky naplněné bolestí a zatlačil temenem do chladného dřeva za sebou, jakmile v očích ucítil palčivé slzy. Nedokázal je zadržet. Velké kapky slané vody se mu rozlily po tvářích, na bradě se spojily a pokračovaly dolů po krku.
Hlasitě zavzlykal a opět oči otevřel. Hřbetem ruky si otřel vlhké stopy z lící, popotáhl a znova pohlédl na měsíc. Teď vypadal jako nejasný bílý flek.
Zamrkal, aby rozehnal mlžný opar před očima, a pokusil se soustředit na papír, jenž držel.

Když ve smutku opět vzhlédl, nebe bylo zatažené. Chlad mu pronikal až do morku kostí, ale on na to nedbal. Spíše byl vděčný. Tak se alespoň nesoustředil na to zoufalství ve své duši. Sundal jednu nohu z okna, povzdychl a přečetl si své dílo – píseň, do níž vložil své zraněné srdce a jíž nazval „Na měsíc a zpátky“.