Zlomená křídla 20 - Jeden z nás

Jako první se vzpamatovala Ellanor, která šlehla vyčítavý pohled po Tristainovi. „Tak to tady máš.“ A zmizela. Vlkodlak si smutně povzdechl a rozhodnut, že zítra musí navštívit Azraela, též v tichost zmizí z parku.
Jenže měl smůlu, s Azraelem se nemohl spojit. Sice cítil blízko jeho mysl, ale celý den anděl odmítat se mu otevřít a přijít k němu. Tížilo ho to, ale na duhou stranu chápal, že se bojí Sariela a soudu. Sice pořádně nechápal, co se mu může stát. Vždyť je anděl. Ale tušil, že to nebude asi nic milého. Sariel se tvářil přísně a rozzlobeně.
Večer padl psychicky unavený do postele a pátrání nechal nevědomky na Ellanor, která též v mysli hledala svého přítele. Marně.
Byla jí jasné, že pokud se bude ještě chtít setkat s Azraelem, musí odřeknout jejich úkol, aby jim nemohl anděl pomáhat. Aby neporušoval pravidla nebes. Moc dobře tušila, co se může stát. Servou mu křídla ze zad a hodí ho zpět do pozemského života, bude obyčejný smrtelník. Bála se proto o něj a byla schopna obětovat cokoliv.
Teprve nyní si začala pořádně uvědomovat, co k němu cítí. Hluboké přátelství a obdiv. Nechtěla, aby trpěl.
Byla rozhodnuta, že se sejde v nadcházejících dnech s Tristainem a vyzve jej na souboj. Oni dva se spolu o něj nemohou dělit. Jedna žárlila a za druhé považovala souboj za nutnost a osobní mstu.
A Azrael? Ten mlčky a mechanicky plnil svůj důležitý andělský úkol. Neustále zapisoval jména narozených do velké knihy a byl u smrti starců, ale i mladých lidí. Rozloučil se s nimi a poté je vymazal z té samé knihy, aby uvolnili místo dalším.
Prostý úkol? Možná, teď to bylo andělovi zcela jedno. Jako by to ani nebyl on. bez duše, bez mysli. Prostě plnil to, co měl. Nezajímalo ho, kdo je mrtev, kdo je živ.
Bylo to jedno.
Neměl se zajímat. Alespoň se nedostane do další šlamastiky a nebude si komplikovat život. Musel si přiznat, že se už sám sebe nedokázal představit bez křídel a hlavně se děsil procesu zlidštění, který je prý hotovým utrpením a jestliže jej anděl přežije, čeká ho velmi těžký život na zemi jako obyčejného smrtelníka bez ničeho. Ano, sice bude mít o lidech a jejich životech hodně informací, ale těžko jich v tu chvíli využije.
Cítil, jak se s ním chce jeho milovaný Tristain a drahá Ellanor v mysli spojit, ale nechtěl. Bolelo ho to, ale pokud by s nimi ještě jednou mluvil, jistě by to dopadlo špatně. Z tohohle hlediska už se nebál o sebe, ale o ně. Co bude s nimi? Věděl, že by jeden z nich zemřel a také věděl kdo…
Bál se. Bál se té volby.
Jak je těžké být bezradným andělem.

Přespříští noc se Ellanor rozhodla, že musí Tristaina navštívit. Poslala mu tedy vzkaz, že se opět sejdou v parku v deset hodin večer, kdy zeje prázdnotou. Chtěla si s ním vážně promluvil a on souhlasil.
Jak mu to říct? Asi jednoduše a jasně.
Pro jistotu už byla v parku o půl desáté. Ač bylo venku hluboce pod nulou a sníh studil už jen při pohledu na něj, Ellanor to nevadilo. Vždyť byla upír. Chladnost sama. Jak myslí, srdcem, tak i tělem.
I Tristain dorazil o něco dřív. Byl ovšem rád, že už tu mladá upírka je. On si chlad dnešní noci a nálady velice uvědomoval.
„Ellanor,“ pozdravil.
„Tristaine.“ Pokynula hlavou, aby se s ní šel projít.
Mohlo se zdát, že vše proběhne v klidu. Neznalci mohli připadat i jako přátelé.
„Myslím, že bych ti měla říct jednu skutečnost, ke které jsem došla po delším přemýšlení.“
Zvědavě na ní pohlédl a ucítil první vločku dnešní noci na tváři.
„Asi dobře tušíš, co hrozí Azraelovi, jestliže se s námi bude stýkat.“
Sice přesně nevěděl, ale tušil, to je pravda, a proto přikývl.
„Myslím, že bychom se o něj my dva neměli dělit. To mu jen ublíží a půjde před soud. Mělo by se rozhodnout, kdo z nás je hoden jeho přízně.“
Nechápavě se na ni díval.
„A proto tě vyzývám na souboj!“ vykřikla.