Barvy ticha

„Spíš?“ řekl.
„Spím.“
Logicky lhal.
„Proč spíš?“
„Protože je den.“
„Aha.“
Ticho. Takové husté, tmavě červené ticho. Ticho, co se rozléhá v uších jako zvuk rolniček.
„Pojď si hrát!“
„Nemůžu si jít hrát, když spím.“
„Tak si pojď aspoň povídat.“
„To taky nemůžu.“
Zase ticho, tentokrát sametově zelené.
Barva ticha přešla zpátky do sytě vínové. Chlapec si kreslil prstem do prachu před sebe.
„Budu muset jít.“
„Ještě ne. Rád si s tebou povídám.“
„Potichu?“
„Potichu. To vadí?“
Chlapec se hluboce zamyslel, než odpověděl.
„Ne, nevadí.“
Rozhostilo se matně zlaté ticho. Ticho porozumění.
„Budou mě hledat,“ ozval se zase chlapec.
„To vadí?“
Zase se zamyslel.
„Ne, nevadí.“
Kaštanově hnědé ticho přerušil chlapcův přítel, poprvé za celou tu dobu.
„Už je tma. Musím vstát.“
„Proč?“
„Vždyť víš.“
„Nevím.“
„Víš. A taky tě budou hledat.“
„To vadí?“
Přítel se zamyslel.
„Vadí.“
„Před chvílí to nevadilo.“
„To vadí?“
Teď bylo na chlapci, aby se zamyslel. V čistě fialovém tichu se mu špatně soustředilo.
„Ne, nevadí.“
„Přijdeš zítra?“
„Přijdu.“
„Počkám tu na tebe.“
„A budeš zase spát?“
„Budu. Vždycky spím, když je den.“
S tím puštík roztáhl křídla a bez pozdravu odletěl do noci. Chlapec slezl z půdy.
Na půdě zůstalo jen černé, mrtvé ticho.