Zlomená křídla 21 - Snad se nebojíš?

Opravdu to řekla? Vážně ho chce vyzvat na souboj? Nebo se mu to zdálo? Je to jen sen. Ano, je to jen sen. On přeci nechce bojovat.
„Snad se nebojíš?“ vysmála se mu to očí Ellanor, když neodpovídal a tupě na ni zíral.
Tak to tedy není sen, uvědomil si. Čeká ho jistá smrt, nebo ji.
Proč je to tak těžké?
„Nebojím se tě.“ Zasyčel a připravil se na boj.
Ellanor neváhal ani chvíli a jedním skokem byla přímo předním a už se chystala zakousnout se mu do krku. Věděla, že má jasnou převahu. Tristain byl jako člověk zcela obyčejný a bez síly. Ona jako upír měla síly a odvahy dost. Navíc ji hnala touha.
Tristain se jí ale naštěstí stihl uhnout, takže se zakousla pouze do vzduchu.
Zasyčela.
Šlehla po něm pohledem. „Bojuj.“
Vlkodlak se ale jen usmíval a raději stál na místě. Věděl, že nemá šanci, pokud ji nějak nevytočí, aby udělala hloupou chybu.
Ellanor se tentokrát rozhodla k opatrnějšímu kroku. Pomalu se k němu blížila, Tristain couval, ale přesto se mezi nimi zkracovala vzdálenost díky velkým, krokům upírky. Brzy stáli pouze metr od sebe.
Natáhla ruku, aby si ho podržela a přitom mu mohla zarýt své dlouhé nehty do kůže. On však stihl opět ucuknout.
To jí rozčílilo. Čekala, že ho vyřídí rychle.
„Tak co, to je vše, co umíš?“ snažil se jí vyprovokovat Tristain.
Zaprskala jako naštvaná kočka, probodla ho nenávistivým pohledem a přichystala se k dalšímu výpadu.
Bleskurychle vyrazila proti vlkodlakovi, který se sice chtěl odkutálet stranou, ale přesto ho zasáhla do levé paže, takže ležel na zemi a z paže mu tekla krev.
Spokojeně si zamlaskala. Tristain zděšeně vytřeštil oči na rudou tekutinu, která špinila okolí rány.
Ellanor chtěl využít oslabení vlkodlaka, a proto se k němu opět vrhla, chytla jej pevně za ruku, až mu zarývala nehty do kůže. Tristain sykl bolestí, upírka ale nepovolila, spíše ponořila své drápy hlouběji.
Naklonila se k jeho tváři, až cítil její vůni krve. Zvedal se mu z toho žaludek, ale nic neřekl.
„Máš štěstí, že mi tvá krev páchne na sto honů. Jinak bych se s chutí napila.“
Pokusil se o vzdor, snažil se upírku ze sebe shodit, ona se však držela pevně. Čím víc se snažil, tím hlouběji zarývala své nehty do jeho kůže a masa.
„Abys neřekl, že ti nedám šanci, tak ti dovolím vstát.“ Vyskočila opět na nohy a pozorovala, jak Tristain odklání hlavu od zraněné ruky a snaží se postavit. Nejprve si klekl se vší námahou, ztěžka dýchal. Poté se pomalu dostal do dřepu a postavil se.
„Měla by ses uklidnit a nechat mě jít.“ Pokusil se o jiný způsob „boje“.
Bez účinku.
„To tak.“ Vyprskla smíchy. Adrenalin v ní vřel a pach krve, i když jí nevoněl, Ellanor popoháněl. Pudy přeci jen byly silnější a krev Tristaina v tuhle chvíli pro ni nebyla jedovatá, není přeměněn. Jen by jí nechutnala a možná by se Ellanor udělalo trochu špatně. A to nechtěla, proto musí vymyslet jiný plán.
Zapřemýšlela.
„Můžeš odejít, ale slíbíš mi, že odejdeš z tohoto světa.“ Zachechtala se, protože věděla, že by to dobrovolně neudělal.
Z rány mu tříštila krev a dělalo se mu mdlo. Klesl opět na kolena, držel se na paži a čekal, kdy přijde konec. Z hluboké rány vytékala životodárná kapalina převratnou rychlostí a stejně rychle z něj vyprchával život.
Ellanor se vítězoslavně smála a ani na chvíli nepocítila špetku lítosti. Konečně bude mít klid a Azraela jenom pro sebe. Vraha svého bratra může klidně vypátrat i bez zablešeného vlkodlaka.
Zatím si ale nemohla oddychnout zcela, Tristain zatím žil.
Měla mu ukončit trápení, nebo ne a dopřát si toho jedinečného pohledu?