Trochu tvrdá realita no!

Chytil jí za ruku, cítila jeho teplou dlaň, která ale pomalu své teplo ztrácela, protože věděla, že se jí vzdaluje, ano už to není jako tehdy poprvé, kdy si padli do náruče a věděli, že k sobě patří a nikdy se neopustí, dnes je to jiné, dnes ví, že jí opustí a ona proti tomu nebude moct nic udělat. Srdce jí svírá ten okamžik, kdy ho bude muset pustit, kdy bude muset pustit tu ruku, co jí byla oporou celou tu dobu, co byli spolu. Začínala panikařit, ale věděla, že musí být silná a neplakat, vždyť by se před ním ponížila a to nechtěla, stačilo jen pár okamžiků a bude volný, ano bude tak, jak to chtěl už dávno, ale ona si toho nikdy nevšímala, protože si myslela, že jí taky miluje, ale opak byl pravdou, on jí měl jen jako hračku, jako kus hadru, se kterou si chtěl užít a když nechtěla, protože se bála začal být odtažitý, ona si pořád vyčítala, že je to její chyba, ale nebyla, byl to on, kdo podvedl a i jeho to tížilo, protože i přesto, že jí dnes musel opustit jí měl rád , ale to jí nebyl nikdy schopen říci, ale ani dnes nebude, protože se jejich cesty v tuto osudnou chvíli rozdělí a oba budou sami… možná je to tak lepší… možná pro ní možná pro oba. Ona plakala, když on se smál s kamarády a trápila se pro každé jeho zlé slůvko, které jí v posledních dnech řekl… on se sice smál s kamarády, říkal jí zlá slova, ale věděl že se tím snaží potlačit to, co ví..a ví, že když jí dnes ztratí tak navždy, protože ona je hrdá a nikdy nedopustí, aby se kvůli někomu koho její kamarádky označily jako debila, ano to bylo tehdy…. Ten den vím… ona byla nešťastná, on taky, ale věděli, že jinak to skončit nesmí než takhle… ale osud tomu chtěl jinak….
„Mamí,pokračuj, jak to skončilo, vždyť ty to vyprávíš s takovým nasazením, jako bys to prožila sama, co se stalo pak, proč tomu osud chtěl jinak? No tak povídej….“
Podívám se na mou malou dcerku, jejím očím nedokážu nikdy odolat, vždyť tenhle sladký andílek je to jediné, co mi zbylo, a proto musí vědět pravdu, musí se dozvědět to, co jsem před ní jejich patnáct let střežila jako oko v hlavě, ale vím, že jí to dnes pomůže, protože má stejný problém a já vím, že jí pomoct chci a tak pokračuji….
Ano osud tomu chtěl jinak, opět se po čase potkali, o něco starší, o něco možná rozumnější a oba o něco zkušenější. On jí nemohl poznat, ale ona jeho poznala hned, nezměnil se, tedy skoro, jeho chlapecké rysy se změnili v ryze mužské, byl o něco vyšší a jeho hlas o něco hrubší, pozdravila ho… nejdřív si nemohl vzpomenout, ale pak jí poznal, ona se také změnila, vlasy se jí prodloužily, stala se ženou a možná i zkrásněla podle jeho slov. Zase si začali povídat, vrátili se do dob minulých a probrali tu dobu, po kterou se neviděli a zase jim začalo být spolu dobře, až moc dobře. Ona věděla, že to nedopadne dobře, ale přesto chtěla vědět, že stará láska nerezaví, a proto se dali opět dohromady, ona byla šťastná, on taky, snad, vydrželo jim to pár let, než nastal ten nádherný den a oba si v kostele slíbili slib věrnosti a lásky. Ach jak byla ona naivní, když si myslela, že už všechno bude dobré, ne nebylo! Po čase se jim z lásky, ještě tehdy, narodilo dítě, krásná holčička s kudrnatými vlásky, jak andílek, ze začátku šlo všechno hladce, byli všichni tři spolu šťastní a plánovali krásnou budoucnost, ale po čase se něco zkazilo, on začal chodit z práce domů déle a ona si dělala starosti. Jednoho včera, myslím, že to byla zima, mělo jejich štěstí skončit. Ona jako pokaždé vařila manželovi spokojeně večeři a malá už spala, čekala, že se jako obvykle vrátí kolem desáté večer, ale nikdo nepřijel a když bylo po půlnoci a stále ještě on nebyl doma, začala mít strach a zlé tušení. Najednou někdo zaklepal, trhla sebou a uplakaná běžela otevřít, stála tam policie a oznámila jí tu zprávu, po které se jí zhroutil život, její muž a jediná láska jejího život a se vyboural v lese do stromu, když prchal před policií , protože už dlouho zpronevěřoval peníze a kradl ve firmě. Když jí to pověděli zhroutila se. Jediný, kdo jí držel nad vodou byla její malá dcerka, které v tu dobu byli tři roky, ale neskutečně jí připomínala jeho a poté co ještě zjistila že jí při tom všem podváděl, její štěstí zmizelo skoro do nenávratna… Věděla, že se musí vzchopit a protože měla dobrém přátele kteří jí zůstali nadále nakloněni, mohla začít od začátku, ale bez muže, protože jim už nikdy nebude věřit…
„Mami,“odmlčí se a já vidím, že chce plakat… „já myslela že to je smyšlený, není to to, co si myslím?!“
„Víš, holčičko je čas ti povědět pravdu, ano jsem to já ta nešťastnice, stalo se to už před 12 lety, ale pořád mám rozdrásané srdíčko a pořád ho miluji a tak važ, prosím, svá slova o kom tvrdíš, že je tvůj pravý… vím, že je to těžké, ale tahle zkušenost mluví za vše!“ Nic na tohle neřekla a jen mě objala a společně jsme se slzami v očích usnuly…