Konec nadějí

Ještě před pár lety bych mohl vyprávět úplně jiný příběh. Byl by plný barev, světla, radosti. Byl by také plný života. Svět se však od té doby hodně změnil. Nevím, jak to bude dál se mnou, s celým světem, s životem. Vše upadá do nesnesitelně rychlého pracovního stereotypu. Většina lidí se tváří šťastně. Možná je to díky jejich profesnímu úspěchu. Žijí jen pro práci, nic okolo nevnímají. Nevidí, že vše kolem nich umírá. Zaslepeni touhou po blahobytu nevidí, že na konci cesty, kterou se lidstvo vydalo, žádný blahobyt není. Proto bych rád, ještě než bude pozdě, napsal tenhle příběh. Za pár dalších let už bych k tomu nemusel mít příležitost. Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme.

Je chladné, pošmourné ráno. Mlha se jen líně zvedá z chladné kostkové dlažby na náměstí. Je zataženo. To, že již vyšlo Slunce, lze poznat jen díky lampám pouličního osvětlení, které někdo postupně zhasíná. Na obloze je vidět vlaštovku. Poletuje zmateně tam a zase zpět.
Prvně prázdné ulice se pomalu začínají plnit lidmi. Je to stejné, jako když začíná pršet. Nejprve se objeví prvních pár kapek, poté je jich víc a víc. Stejné je to i tady. Prvních pár nohou a pak už se ani nedají spočítat. Za chvíli náměstí vypadá jako jezero, do kterého se ze všech stran valí spousta vody.
Davy lidí proudí ulicemi. Všichni jsou oblečeni do černých dlouhých kabátů, v ruce každý pevně drží kufřík nebo aktovku. Pokud bychom nestáli přímo uprostřed davu, neměli bychom žádnou šanci rozeznat, kdo je muž či žena, kdo je malý nebo velký. Z pohledu ze shora vše působí neuvěřitelně podobně a monotónně.

Tento den se ve stejném městě, na tom samém náměstí, probouzí ve svém bytě jeden muž.
Pomalu a otupěle se zvedá z postele. Jde k oknu, aby roztáhl žaluzie. Už ani nedoufal, že se poté v jeho obrovském bytě objeví alespoň pár slunečních paprsků. Ty dny už dávno pominuly.
I když není osoba postavou veliká, míval kdysi velkou duši. Byl plný radosti, kterou byl ochoten rozdávat všude. Teď je z něj pouze zhroucená hromada lidského neštěstí, která ani zdaleka nepřipomíná jeho dřívější podobu. Vybledlá tvář, modré kruhy pod očima a spousta hlubokých vrásek na tváři. Je mu teprve 28 let. I přes to vypadá téměř jako stařec. Je ztrhaný a zoufalý z toho, kam se během posledních let posunuly priority lidí. Bohužel se nezměnili jen lidi z jeho okolí. Viděl tu změnu všude kolem sebe. Pořád. A to ho změnilo.
Už několikrát přemýšlel o sebevraždě. Byl však zásadně proti ní. Svůj revolver z šuplíku nikdy nevytáhl, protože doufal, že v lidech je stále lidskost, která je jen potlačená. Stále věřil, že na světě je alespoň trocha spravedlnosti.
Dnes v noci se mu zdál sen. Stál na střeše jednoho domu na náměstí a promlouval k lidem. Lidé jásali, tančili, radovali se. V tom snu byl zase šťastný a plný elánu. Viděl totiž, že se lidé zase smějí.
Z okna viděl přímo na náměstí. Pozoroval ten šedočerný ruch pod sebou, který tak trochu připomínal velké mraveniště. Pak, z ničeho nic, mu hlavou probleskl střípek jeho krásného a barevného snu. Cuknul mu koutek. Poprvé za několik měsíců se malinko pousmál. Kvapně se obléknul a vyrazil z bytu pevně rozhodnutý, že změní svět.

Postava malá, duší však už znovu velká stojí na střeše domu, který stál na náměstí. U nohou má velkou igelitovou tašku s penězi, které před hodinou vybral z banky. Ještě nikdy se nedíval na město z této výšky. Až tady si plně uvědomil šedou prázdnotu celého města. Na chvíli zaváhal, jestli to, co se chystá udělat, není zbytečné. Pochybnosti mu však rozprášil pohled na poletující vlaštovku nedaleko od něj. Znovu se jeho vrásčitá tvář zpevnila do lehkého úsměvu. Musím to udělat, řekne si.
„Hej lidé,“ zakřičí, jak nejvíc může. „Vzhlédněte na chvíli vzhůru a vyslechněte mne.“ Rozkašlal se. Takhle nahlas už se nesnažil mluvit celou věčnost. Shlédl dolů. Nic se nezměnilo, každý si jde stále dál svou cestou. S povzdechem se sehnul pro tašku. Bylo mu jasné, že jen tak snadno neupoutá pozornost lidí tam dole. Věděl však, co určitě zabere. Byl si tím jistý. Stačí mi, když se podívají nahoru. Pak určitě budou poslouchat. Kleknul si na okraj římsy.
Pomalu a rozvážně obrací igelitku s penězi. Bankovky klouzavým pohybem padají dolů. Se zadrženým dechem vyčkává, co se stane.
První peníze dopadají na zem a plynulý proud davu se začíná měnit. Víří, poté postupně zastavuje, až nakonec zastaví úplně.
Náš muž se znovu staví na nohy. Nadechuje se a opět se pouští do křiku. Po chvíli si uvědomuje, že ho stále nikdo neposlouchá. Zkouší stále dokola opakovat přichystaná slova, ale bez výsledku. Dav pod ním pouze vyskakuje do výšky, lačně chytá peníze přímo ze vzduchu. Někteří se plazí po kolenou a sbírají je ze země. Nikoho nezajímá nic jiného, než ty peníze.
„To je hnus,“ pomyslel si. Nechápal, jak někdo může s takovou samozřejmostí chytat peníze spadlé z nebe bez zvědavosti, odkud se vzaly. Zmateně tiká pohledem od jedné strany náměstí ke druhé. Neví, co má dělat, co si myslet. Složí tvář do dlaní a promne si obličej. Vzhlédne vzhůru, ruce spjaté v prosebném gestu stejném jako při modlitbě. V tom si znovu všimne vlaštovky. Z ničeho nic mu to došlo. To není radostné poletování sem a tam, ale let v agonii. Ta vlaštovka je na pokraji smrti. V tom momentě už vlaštovka padala k zemi jako kámen. Neměla kde přistát. V celém městě není ani jeden strom, na který by se mohla posadit a odpočinout si.
„Smrt, smrt.“ Jen tohle slovo mu teď zní v hlavě. Je stále víc zmatený.
„Přece musí být něco dobrého na světě, v lidech. Kam se podělo vše hezké. Kam?“
Už ani neví, zda křičí nahlas nebo je to jen zvuk v jeho hlavě. Zdá se, že jeho plán obměny světa hůř dopadnout nemohl.
Ve chvíli, kdy se napůl zhroucený chystal odejít ze střech, uvědomil si, že při pohledu dolů na náměstí viděl i něco jiného, než jen do černého oblečenou masu lidí. Chvatně vystoupil na římsu a rozhlédl se. Během chvíle pohledem našel to, co hledal.
V pozadí lidí peroucích se o poslední peníze stál muž. Na očích měl sluneční brýle, ale i přes to poznal, že se dívá přímo směrem ke střeše, na které stál.
„A přece existuje nějaká naděje,“ zaradoval se a zamával směrem, kde stál muž.
V tu chvíli udeřila na naši postavu poslední krutá pravda. Muž, na kterého zamával, nijak nezareagoval. Stál tam bez hnutí stejně jako před chvílí. Vše začalo dávat smysl. Pocit zklamání a tíha zjištění na něho dopadla svojí plnou vahou.
„Proboha vždyť ten muž je slepý. Dejte mu taky něco. Vy jste všichni takový sebestřední parchanti. Je slepý, potřebuje peníze víc než vy, zazobaní bastardi. Kam jsme to do háje dospěli. Nesnáším to tady. Parchanti!“
Veškeré naděje o existující spravedlnosti a lidskosti se rozplynuly. V očích se mu zaleskly slzy beznaděje. Najednou se cítil úplně bez síly, stejně jako ta vlaštovka, kterou viděl před chvílí umřít. Znechuceně odkopává prázdnou igelitovou tašku dolů na náměstí.
O vteřinu později s plnou rozhodností dělá dlouhý krok vpřed. Jeho poslední krok v životě. Padá dolů.
Zavře oči a představí si modrou oblohu prozářenou Sluncem.
„Letím, ale nelétám,“ pomyslí si. A pak..Pak už nic.

Nutno podotknout, že se po téhle událostí vůbec nic nezměnilo.
Jen asi hodinu poté lidé obcházeli tělo jakéhosi neznámého sebevraha. Díky tomu se na náměstí objevil malý ostrov tvořený policií a mrtvým tělem. Jediná abnormální věc, co se ten den stala. Lidé nechodili rovně, ale obloukem. Někdo by možná čekal něco zásadního.
Avšak nikdo se nezajímal, co se stalo. A já se tomu vlastně vůbec nedivím.
Od té doby se vůbec nic nezlepšilo a já se opravdu začínám bát, jak to bude s námi dál. Ale to už se opakuji.