Volám do tmy "světe proklatej!"

Hudba. Proudí tu kolem mě a naplňuje to prázdné ticho. Vzduch vibruje chytlavou melodií. Někdo křičí ať si ztlumím ten randál. Pověz ale jak to mám udělat? Vždyť v mém srdci je ticho, prázdno a chlad.
<>
Ležela jsem v posteli a ze všech sil se snažila dýchat. Nešlo to. Tíha na mé hrudi byla tak velká, že i při malém nádechu mě všechno bolelo.
Ráno už jsem mohla dýchat líp. Jako by mi spánek dodal tu energii k nadechnutí. Jenže pouze tu, žádnou jinou jako bych neměla.
<>
Klepou se mi ruce stejně jako v době mé závislosti. Nevím jak to uklidnit. Nevím co udělat, aby se přestaly třást. Nevím..!
<>
Chce se mi křičet, ale na to mi ten dech nestačí. Chci se schovat před tím vším okolo, ale nějak mi to nejde. A musím do práce. Usmívat se. Přetvařovat se.

//Už ne, prosím, prosím já už nechci//
<>
Zdálo se mi o klucích. Bylo to zvláštní. Možná to byly jen vzpomínky. Jejich smích, pohledy, gesta a úsměvy. Všechno v tom snu bylo. Něco mě ale vyděsilo. Já, jako pozorovatel, jsem sledovala jak dýchají. Jak jsou opět naživu a spolu. Jenže....... nic sem v tu chvíly necítila, bylo mi to jedno, bylo! Jako bych zapomněla. Nebodlo mě u srdce, jako vždy když se mi o nich zdávalo. Nevehnalo mi to slzy do očí, nic. Cítila jsem se tak prázdně, jako nikdy předtím. Někdo mi ukradnul kus mého já. Jakoby ve mě už nebyli. A po probuzení, ach, cítila jsem se stejně prázdně jako ve snu. Nijak. Nepopsatelně. Je tohlo smířenost? Mě to připadá spíš jako naprostá otupělost. Nemohoucnost.
<>
Chodím mezi lidmi a zdá se mi, jak každý krok je těžší a těžší, musím dávát pozor na každý krok, aby se mi nepodlomili kolena a já se neskácela k zemi, ale je mi to vlastně jedno. Chci spadnout a nemuset už nikdy vstát. Nechat po sobě šlapat a ať si kopne kdo chce. Je mi to jedno. Nemám chuť se snažit. Nemám už chuť vůbec na nic. Je to pryč. Ty naděje v lepší dny, to doufání.
<>
Čas běží. Uplynulo tolik vody v řece, že se to zdá až nemožné. A já jsem tady, lapajíc po dechu, bez úsměvu, bez svého já. To bývalo dřív. Dnes to jinak nebude. A asi nejenom dnes.
<>
Přiznávám svou porážku, tak už mě sakra nech být! Světe proklatej.
<>
<>
<>
<>
<>
<>
Den za dnem. Stereotyp. Škola, práce, domů, do baru.. Jde tohle bez úrazu přežít? Nejde.