Naděje?

Roztřesenou rukou jsem svírala žiletku po které stékaly kapky krve a odhodlávala jsem se k poslednímu tahu mého života. Pode mnou byly rudé louže ještě horké krve,ale to ještě nestačilo k tomu, abych už nadobro odešla z tohohle zkaženýho světa. Abych zapomněla na to, co jsem viděla. Podívala jsem se dolu na své ruce.Kolik jizev už od té doby nesly? Kolik krve z nich vyteklo? Kolik slz kvůlli tomu všemu bylo prolito?Hodně, ale na spláchnutí veškeré té bolesti to nestačilo.Nikdy nebude. Na zádech mě zastudily dlaždičky chladné zdi koupelny a já se podél ní svezla k zemi. Na úplné dno. A s tím se vrátii všechny vzpomínky. Na to jak moc si mi ublížil, když jsem tě nejvíc potřebovala a když jsem to nejmíň čekala. Jak jsi mě nechal samotnou stát v dešti, opuštěnou,zapomenutou....Po tom všem, čím jsme si prošli jsi mi prostě vrazil kudlu do zad a mně se život zhorutil jako domeček z karet.Nikdy nezapomenu na to, jak dychtivě tvé rty ochutnávaly její krk, jak toužebně ses dotýkal jejího těla. Nikdy nezapomenu....na to jak málo jsem pro tebe byla.Ale proč jsi to udělal? Chtěl si mě vidět na úplném dně? Chtěl si vidět jak se mi z tváře vytrácí barva a jak se propadám do temnoty?Nevím, ale už nedoufám, že se to dozvím.Už dávno nejsem tak naivní, že bych v něco jako naději věřila. Už nikdy neuvidím světlo, vycházející zpoza mraku,už se nikdy nezačnu znovu smát. Protože naděje v to už ve mně dávno vyhasla. Ostří žiletky pomalu zajíždělo hlouběji a hlouběji do mé ruky a já si toho pocitu s každou vteřinou užívala víc a víc.Možná, že konečně neuvidím tvou tvář když zavřu oči.Mezi víčky mi projelo posledních pár slz a já cítila ten osvobozující pocit.Pocit konce...