Kam?

Kam vlastně patřím? Kde je moje místo? Kdo jsou moji blízcí? Mám domov? Má mě někdo rád? Budu někomu někdy chybět? Bude se někomu stýskat? Ano, jen dvěma lidem - Jakubovi a Jakubovi. To jsou její jediná dva blízcí.

Má cenu se tím stresovat? Má cenu mít nkoho rád? Má cenu se tím trápit, má cenu si něco nalhávat? Mám důvod tu zůstat? NE, proč taky, nikdo mě nemá rád. Nikdo mi nerozumí, ale proč? Jsem jiná mám svoje problémy, nejsem smutná, už ne. Už je mi to jedno, nemá to cenu. Nemá cenu se ptát, proč, kdy a jak? záleželo by na tom někomu? Nejspíš ne. To co se stane je nevyhnutelné a nedá se tomu zabránit. Nelze se tím trápit.

Proč by to mělo zajímat mojí mámu, Proč? Řekněte mi někdo co na tom změní, že se o tom dozví? Jo pro někoho to význam má, zásadní, pro některé jako jsem já ne. Nezáleží na tom, jak nás vidí jiní, záleží jen na tom, jak se vidíme my sami. To, že máme potřebu poslouchat to, jak jsme skvělí, a úžasní, nic nemění.

Za touhle zpovědí je víc lidí, je to vlastně jeden člověk a přesto je nác víc. Cily, je smutná a řeže se do rukou žiletkami, Cily, která si sedla do parku a vypila láhev vodky na ex, Cily, která touží skočit z mostu, Cily, která si podřeže žíly, Cily, která spolyká prášky, Cily, která skočí pod vlak.

Tohle vše je Cily, která nic z toho nedokáže udělat a přece to v sobě dusí. Nemá žádnou šanci, dostat se na vysokou, nemá šancibýt samam sebou, nemá šanci mít sex s tím pravým mužem, nemá šanci stát se malířkou, nemá šanci být čímkoliv jiným. Prostě je to jen a jen obyčejná Cily, která ač se zdá je milá, tichá a uzavřená. Ciyl, které se nic nepovede.

Cily, která touží po tom být mrtvá a nikomu přitom neublížit. Vlastně jen pár lidem, které měla ráda, ač si to zakázala. Cily, která možná i milovala, ač si to zakázala. Cily, které to bylo líto. Odešla, opustila nás navždy, nikdy neuměla říct ne a to ani sobě, jen ona sama je tím vina. Jen ona...