Stíny minulosti

,,Jak jsi mi to mohla udělat?"

,,Prosím tě, poslouchej mě, já ti to vysvětlím, já..."

,,A co mi chceš vysvětlovat? To, že jsi mě zradila? "

,,Počkej, já...my..."

,,Celou tu dobu jsi všechno věděla, já ti věřila, svěřovala jsem se ti a ty jsi mezitím plánovala..."

,,Nic jsem neplánovala! Prostě se to stalo a..."

,,Prostě se to stalo? Jak můžeš něco takovýho říct?"

,,Myslela jsem, že ty to pochopíš!"

,,Já že to pochopím? Jak bych mohla pochopit něco takovýho?"

,,Protože jsi to taky zažila, víš, že tomu nešlo odolat a..."

,,Jo, ale to je tak všechno, co bych na tom mohla pochopit!"

,,Vždyť už to bylo tak dávno a..."

,,To ale nic nemění na tom, CO bylo! Ty jsi byla přitom, víš všechno a i přes to jsi..."

,,Při tom? Vždyť jsi mi to řekla až po tom, co jsem se do toho navezla já!"

,,To sice ano ale..."

,,Nemohla jsem vědět, co bylo, ale kdybych to věděla, dala bych si zatracenýho majzla, abych..."

,,To ale nic nemění na tom, že..."

,,Promiň! Kdybych to věděla, nikdy bych..."

,,Na omluvy je teď pozdě! Jen počkej, dopadneš stejně jako já! Jednou budeš trpět stejně, jako já!"....

Pořád dokola si opakuji náš rozhovor, a nemůžu ho dostat z hlavy. ,,Jednou budeš trpět stejně jako já!"... Kdybych tehdy věděla, jak jednou budou Tvá slova pravdivá, dokázala bych tomu zabránit? Pochybuju... Tomu se zabránit nedalo. Vzpomněla bych si ještě, jak to začalo? Mám pocit, jako by to bylo už tak dávno...

...vždycky se mi líbil. Od doby, kam až moje paměť sahá. Ale nikdy jsem to nedala najevo. Proč? Byla jsem příliš zaměstnána myšlenkami na jiného člověka, že pro něj v mé hlavě nezůstalo mnoho místa. Sem tam jsem zaslechla nějaké drby, že mezi Tebou a ním něco vzniká, ale nikdy jsem to neřešila. Proč taky? Tak ráda vedle sebe vídám šťastné tváře, že když už jsem na vás myslela, tak jsem vám přála, aby to klaplo. Pak ale přišly další drby, ze kterých vyplynulo, že mezi vámi nikdy nic nebylo. Opět jsem to neřešila. Byli jste jen jedni z mnoha těch, kterým to nevyšlo. V té době jsem se začala probouzet z otupělosti první lásky, a nechtěla jsem o nikom dalším ani slyšet. Dokud mě kamarádka nezačala přesvědčovat o tom, že je z jeho pohledů jasné, že mu nejsem zrovna dvakrát lhostejná. Začali jsme se bavit víc než kdy předtím. Zjistili jsme, že si skvěle rozumíme, můžeme spolu mluvit jak dlouho chceme, aniž by nám docházela témata k hovoru. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že i přesto, jak jsem si přála nezamilovat se znovu, nedokázala jsem tomu zabránit. Psali jsme si, scházeli se, oba dva jsme si byli vědomi jisker, které přeskakují z jednoho na druhého, nesmělé pohledy, letmé doteky, a všechno bylo tak fajn...dokud se mezi nás nezačaly stavět stíny vaší minulosti. Jakmile jsi se o tom všem dozvěděla, začala jsi hlídat každý náš krok, nikde jsme nebyli v bezpečí před Tvým zkoumavým pohledem, který neustále hledal nějaké náznaky, které by Ti prozradili, zda se skutečně mezi námi něco děje či ne. Bylo čím dál těžší, vysílat k sobě pohledy a úsměvy, když nad námi neustále bděly zraky druhých. Asi už se nikdy nedozvím, zda jsi jeho přátele poštvala proti mě, nebo jestli jejich nenávist vznikla z jejich vlastní iniciativy. Začala jsi se mnou trávit víc a víc času, čímž jsi nám to ještě víc stížila. Čím více jsi o něm mluvila, tím více bylo ve Tvých slovech nenávisti a lásky zároveň. Po částech jsi odhalovala roušku minulosti, jež se mi líbila míň a míň. Děsila mě a měla jsem pocit, že mi ukazuješ úplně nový pohled na člověka, o kterém jsem si myslela, že ho znám. Někdy jsem dokonce měla pocit, že mluvíš o někom jiným. Byla to však jen Tvá verze pohledu, s ním jsem o tom všem nikdy nemluvila, proto jsem se snažila nepřikládat Tvým slovům příliš velký význam. Dokud jsi mi nepověděla celou pravdu...přátelé se mě snažili přesvědčit, ať se nezabývám tím co bylo, ale tím, co je teď a já se je snažila poslechnout, ač to pro mě nebylo vůbec lehké. Stála jsem při Tobě, tahala Tě z depresí, které Tě z něj neustále provázeli, ale nebyla jsem schopná, vidět jej Tvým pohledem, pro mě byl stále tím stejným, milovaným člověkem. Teprve až se začala opakovat minulost, pochopila jsem všechna Tvá slova a Tvou nenávist. Bohužel jsem nemohla vzít zpět nic z toho, co jsem udělala, tak jsem se mu alespoň snažila vyhýbat jak jen to šlo. Až později jsem zjistila, že jsi s nenávistí jeho přátel vůči mě neměla nic společného, že jsi vůbec netušila, co se mezi námi dělo, že jsi mě před nimi celou dobu bránila. Jednou jsi se to vše ale musela dozvědět. Mohla bych se snažit jak bych chtěla, a nikdy bych neměla čím omluvit své chyby. Možná tím, že jsem se až příliš pozdě dozvěděla celou pravdu...ale dá se to nazvat omluvou? On si žil spokojeně dál s jinými, zatímco já se snažila získat zpátky Tvou důvěru, Tvé přátelství. Aniž bych to tušila, čas se krátil...

,,Jednou budeš trpět stejně, jako já!" proběhnou mi snad po milionté hlavou Tvá slova. Tvůj křičící hlas se mi rozlévá myslí, jako kdyby jsi tu byla se mnou, a znovu mi je vpálila do obličeje. Těžko bych dokázala spočítat, kolikrát už jsem touto uličkou šla. Znám tu každé zákoutí, a přitom se tu vše zdá být tak cizí...Sněhové vločky mě studí na zkřehlých prstech, ale sotva je vnímám. Před rokem bylo vše úplně jiné, začínala Ti doba štěstí, které Tě poté postupně ničilo. Odteď mě už navždy budou životem provázet stíny minulosti. ,,Prosím Tě, odpusť mi" zašeptám do tmy. Po tváři mi steče slza, a já už nemám sílu ji setřít. Položím seschlou růži na Tvůj hrob a tiše odcházím...