Cesta

Je tichá noc, jako každá jiná, je slyšet jen hukot vzdálené dálnice. Hukot snad nikdy nekončící řady aut. Nekončící stejně jako má cesta. Lesní vyšlapaná cestička. Jdu po ní už celou noc. Tahle noc nesmí skončit dřív, než já si budu přát.

Co budu dělat ráno? Až vyjde slunce. Mám takhle vyjít ven? Chci vůbec vyjít? Domů? Musím si v hlavě srovnat co se stalo. Je noc, do rána času dost. Je noc, nikdo mě nevidí, nikdo nic neví, nikdo nic nezjistí. Nic. Možná to tak bude lepší.

Už vychází slunce a světlo mě obklopuje, až teď vidím své roztrhané šaty, celé zakrvácené. Čím více sluneční záře je všude kolem, tím více mě obklopuje mlha a nevidím ani na krok.
Jen cítím jak cesta směřuje někam nahoru, do kopce, je mi to jedno. Nechci vědět kam vede. Někde to skončí. Všechno.

Jdu dál a přemýšlím co se stalo, co se mnou je a co bude pak, až se dostanu na konec tohoto nekonečného lesa. Mlha stále neustupuje a cesta stoupá víc a víc. Přestávám slyšet hukot dálnice. Najednou místo mlhy, která se přede mnou pomalu otvírá, mě začíná ze všech stran neprostupně obklopovat šíleně hlasité ticho. Jen já a mých posledních pár kroků vpřed.

Mlha se plně rozevřela a přede mnou se zjevila propast. Stála jsem na obrovské skále. Když jsem se podívala dolů, viděla jsem nikdy nekončící mlhu, která mě celé ráno doprovázela a dovedla mě až sem. Tak tady to má skončit? Všechno?