Pane Salvatore - Vagón

Probral se ve vagóně. Lokomotivu neviděl. Sedačky byly z pravé oceli. Některé rozžhavené do ruda. Drncání kol bylo neúnosné. Bolela mě hlava. Krajina za zamlženým oknem byla více než ponurá. Pole byla zabalena do bílého županu.

,,Dáte si čaj?" ozvalo se za mými zády. Stála tam útlá žena, dlouhé vlasy havraního odstínu, oči se třpytem ostříleného bankovníka, zároveň však bledé, unavené, bez života, a před sebou vozík s teplými nápoji a kupou brambor.

,,Ne, děkuji, dám si až na místě. Jedu za rodinou do malebného polského městečka."

,,Dáte si čaj?" zeptala se znovu, jakoby neslyšela, co jsem právě řekl.

,,Říkám vám,..."

,,Já vím, co mi říkáte, a proto se vás znovu ptám, jestli nechcete čaj...nebo alespoň bramboru?"

,,Slečno, já vám nerozumím. Proč bych si měl dávat bramboru, když jedu do Polska za rodinou?"

,,Protože zde máte poslední možnost sníst ji oloupanou a uvařenou. Tady si ,ůžete naposledy dopřát teplý čaj s citrónem a cukrem."

,,Slečno, prosím vás, jedu za rodinou a jsem si jistý, že ta mi dopřeje ohřátou bramboru s teplým čajem."

,,To já byla také!" a odjela do dalšího kupé.

Čas se vágně táhl dalších osm hodin, než vagón zastavil před bránou zahalenou mlhou. Nápis na ní neříkal ,,vítejte". Vstoupil jsem...

...Za rok jsem byl v tom vagóně znovu. Nahlédl jsem do jednoho z kupé. V rohu na ocelovém křesle tam seděl menší muž s čepičkou uprostřed hlavy, s kterou do toho polského městečka mířilo hodně lidí. Nabídl jsem mu teplý čaj. Odmítl. Nabídl jsem mu tedy uvařenou a oloupanou bramboru. Odmítl. Prý až u rodiny v polském mestečku...