Moc mi chybíš

Bezdůvodně si máčela konce vlasů ve zbytku nezamrzlé vody. Ruce si ohřívala hrnkem čaje a meditovala. Dívala se na tu bílou krásu všude okolo. Nebyla poskvrněná a ona vězela sama v chalupě, odříznutá od světa. Nevadilo jí to, jen litovala, že neumí vařit. Neustále si vařila čaj, kterého bylo dostatek. Ale polévky z pytlíku a jiné polotovary docházely. Byla víc hladová než sytá. Ale stále se usmívala nad tou bílou krásou okolo.
Napadlo strašně moc sněhu, silnice byly už tři dny neprůjezdné. Ještě štěstí, že nevypnuli elektřinu. To by asi umrzla a dobře si to uvědomovala. Měla kolem sebe luxus, ale kdyby měla umřít, tak jí nepomůže. Měla pořád vypnutý mobil, utekla z domu. Před „nespravedlností“, která jí teď připadala malicherná, stejně jako celý její luxusní život, ve kterém měla dostatek peněz, lásku rodičů, kamarády. Na povrchu byla boháč, ale uvnitř bídný chudáček. A uvědomila si to až teď, když venku na sněhu drkotala zuby o hrnek. Neodkázala ocenit nic, jen hadry všech barev a různých konzistencí, čím větší značka, tím lepší.
Tady, mezi závějemi sněhu byla tak nicotná! Ležela nahá ve sněhu, promrzávala a bylo jí to jedno. Měla pocit, že po letech marného hledání se našla. Mezi závějemi bílého sněhu, bez oblečení a samotná. Toho večera si žiletkou oholila vlasy a toho večera si zapnula mobil, aby zavolala rodičům a řekla jim, že je v pohodě. Omluvila se. Jako by byla jiná. Možná to byl jen momentální stav.

Já se s ní začala bavit až v době, když jí začaly růst vlasy. Jenže nedorostly. Utekla. Bosá. Do kopců. Uletěla mi. A já se s ní ani nerozloučila. Už se nevrátí. Ale se mnou je tu pořád. Hlavně když v ruce svírám pramen jejích vlasů, co jí upadl při tom letu.

Tak často šeptám do noci, s hlavou obrácenou k nebi: „Buď šťastná.“ Třeba jednou spadne na zem jako hvězda a já ji chytnu do náruče a už nepustím... Moc mi chybíš!