V řadě a za letu

Stála jsem, za mnou tisíce lidí a čekali. Čekali, stejně, jako já před dvěmi minutami, před třemi hodinami, před čtyřmi dny a před pěti týdny...Dočkala jsem se, ale teď už na mě dopadají obavy. obavy z toho, když udělám krok...Krok do hlubin, první a zároveň poslední krok, z tohohle světa... Lidé stáli mlčky. Ne jako v řadě na párek v rohlíku. Tady stáli mlčky a čekali na svou vlastní, poslední minutu. Nestrkali se. Chtěli si užít poslední nádechy. Poslední vůně, barvy, obličeje... Ten kdo chtěl, měl prostor po celé parcele, aby udělal poslední krok. Ale ten, kdo nespěchal, ten tu čekal. Týdny, dny i hodiny, aby mohl stát v řadě a čekat... Teď stojím. Moje podoba není nutná. A přemýšlím, jestli jsem udělala dobře. Možná ano. Možná ne...Kdo ví...Teď už ale nemůžu couvnout. Byla bych zbabělec. I když proč tu vůbec stojím. Kdybych zbabělec nebyla, tak teď nestojím tady, ale jsem doma. Doma, kde mě nikdo nevítá, doma, kde není domov... Lidi čekají. Už si zvykli...I já, ale teď copak tu dělám. Tohle není skokantský můstek...Nedopadnete do vody, která vás bude unášet proudem vlastní energie. Bude vás unášet jen vzduch a ten, moc nesvede...Tohle není sen. To je realita. Tohle je sebevražda...Ale už jsem se rozhodla. Můj dopis, který zajisté nikdo nebude číst, se závětí a vším možným, teď leží. Leží uprostřed pokoje, toho chladného domu, který už nikdo nenavštíví. Asi je to tak lepší...Myslím si. A postrčím nohu k obrubníku. A nádech výdech. Užívám si posledních doušků tohohle světa. Naposled se porozhlédnu kolem. Všechno je tak černobílé a zároveň tak barevné a pestré...nakloním se a pohlédnu dolů. Na silnici. Auta jezdí rychle...Jako by se bála, že dopadnu na právě na ně a odřu jejich krásnou, pestrou barvu... Myslím jen na to jediné. Jak udělat správně ten jeden krok. Poslední krok, co mě dělí od smrti... Naposled se otočím, někde vdálce už vidím horizont. Slunce zapadá. To je naposled, co vidím slunce... Užívám si ten pocit, protože každou sekundou utichne. Už navždy... i když, kdo ví. Třeba to tam vypadá stejně jako tady. Jen sedíte na lavičce a kolem nezpívají ptáci, ale jen ticho. To tíživé ticho, které rve ušní bubínky a neposlouchá nikoho... Nikdo jej nepřemůže... a zkáču... Po hlavě se vrhám do víru barev. Do toho prostoru, kde neexistuje čas, ani prostor. Zkončím v pekle. Sebevražda se trestá peklem...Věděla jsem co příjde. Věděla to a zároveň bych si přála letět tak nekonečně dlouho...konečně lítám...Konečně se mi splnil ten dávný sen. Lítám a kolem vidím jen rozmazané obrysy, kdežto dole vidím přibližující se vozidlovou silnici. Dýchám poslední doušky toho chladného vzduchu až mi mrznou plíce, ale teď nemá cenu řešit zmrzlé plíce... Udělám kotrmelec, možná dva...Jako aquabella, která skáče krasem do vody...Tak jako skokan, když chce přezkočit nejvyžší výšku, tak jako žena, která chce zapomenout...Zkočila jsem z nejvyžšího mrakodrapu...Ale nikdo si toho zjevně nevšiml. Tak jako já jsem si nevšimla, že jsem už dopadla. Tak jako jsem si nevšimla, že nepropadám bolesti, ale tíživému tichu, které unášolo jednu tvář... tvář mé milované lásky... Tvář muže, který mě nikdy neznal...ani nepozná...