Sobota, na kterou nikdy nezapomenu.

Stalo se to 23.6 loňského roku. Na tenhle den v životě nezapomenu. Byl nejsmutnější a nejhorší, jaký jsem kdy zažila.
Jako každý den, jsem ráno vstala a udělal si snídani. Posadila se a začala si vychutnávat jablkový čaj. Po nějaké době přišli na snídani i rodiče. Posadili se ke mně a začali jsme si povídat. Za chvíli začal zvonit tátův mobil. Zvedl se a šel pro něj.

Najednou jsme uslyšeli tátův chvějící se hlas, který říkal: „ Jasně. Hned jsme tam! “

Potom přišel do obýváku a řekl: „ Musím jet na chatu. Babička volala, že Blek (náš pejsek) se zase nafoukl a nechce se hýbat.“

Zeptala jsem se, jestli můžu jet také. Táta souhlasil a do 5 minut jsme byli v autě, na cestě za Blekem a babičkou. Protože to nebylo poprvé, co se mu něco takového stalo, věděla jsem jak moc je to pro něj nebezpečné. Snažila jsem se schovat svoje pomalu stékající slzy po tváři, aby mě rodiče neviděli. Když jsme dorazili na chatu, bylo mi hned jasné, že je na tom Blek velice špatně, a že velikou roli tu hraje čas. Děda pomohl tátovi odnést Blečka do auta a jeli jsme zpátky 30 km do prahy. Bylo to 40 minut beznaděje a nejistoty a ještě ke všemu jediná co sem mohla dělat, bylo doufat v dobrý konec.
Když jsme přijeli na veterinu, tak mamka pomohla taťkovi odnést Bleka dovnitř do ordinace. Zamkla jsme auto a rozběhla jsem se za nimi.

Vtrhla jsem do ordinace a zrovna jsem uslyšela, jak se doktorka ptá: „ Je ten pes slepý? „

Mamka odpověděla: „ Ne. Není. Proč vás to zajímá? “

Doktorka se zamyslela a s pohledem na nás povídala: „Váš pes má rozšířené zornice.“

Slzy v očích se mi hrnuly víc a víc do tváře a já si začala uvědomovat, že tohle asi neskončí dobře. I když sem ten den měla svítek, mé jediné přání bylo, aby se nám pejsánek uzdravil. Všechny ostatní přání mi přišla zbytečná a bezvýznamná. Poprvé jsem zažila tan pocit, kde jen stojíte a nemůžete vůbec nic dělat

Najednou doktorka zavolala: „ Potřebuju pomoc! Rychle! “

Potom se na nás podívala a řekla: „Bude lepší, když všichni odejdete do čekárny! “

Pohladila jsem Blečka po ocásku a pošeptala: „To zvládneš. Jsi dost silný. Já to mu věřím, a proto musíš i ty! Mám tě moc ráda, a vždy budu mít.“

Odešla jsem společně s rodiči do čekárny a uviděla tátovy oči, které byly plné slz. Posadila jsem se na židli a ucítila dotek mamčiny ruky na mém rameni. Slzy pořád beznadějně padaly na podlahu a stále jich nebylo dost. Vstala jsem a s pocitem úzkosti objala tátu. Tiskla jsem se, co nejvíc to šlo, ale vůbec to nepomáhalo. Asi po 10 minutách se otevřely dveře a v nich doktorka. Když jsem uviděla její výraz obličeje, bylo mi to ihned jasné.

Přišla blíž a se smutným hlasem oznámila: „Je mi líto. Dělali jsme, co bylo v našich silách. Jestli chcete, můžete se jít rozloučit.“

Když jsem přišla do místnosti a uviděla bezvládné psí tělo, nemohla jsem udělat nic. Třeba krok vpřed, nebo naopak zpátky, nebo promluvit, cokoli, ale v tu chvíli to nešlo. To neuvěřitelné zoufalství jaké člověk pocítí. Ta beznaděj cokoli udělat. Po chvíli vykoukané do prázdného místa, jsem šla k němu. Když jsem se poprvé. Od té doby co nám řekla ta doktorka, že je po všem, dotkla jeho čumáku, byl tak studený. Jazyk vypláznutý z tlamy a oči koukající do prázdna. Tlamu a oči jsme mu zavřela a uvědomila si, že už sním, nikdy nepůjdu ven, že už ho nikdy neuvidím, že už si sním, nikdy nebudu moc hrát, že už mu nikdy nedám najíst. S pohledem na rodiče jsem začala plakat ještě víc. Zažila jsem takový pocit, který se nadá ani popsat. To prostě musíte zažít, abyste to pochopili.

Po té, co máma s tátou a paní doktorkou vyřídili nějaké ty věci ohledně úmrtí, se na mě paní doktorka podívala a řekla: „ Já vím zlatíčko. Je to těžký.“

A já jí odpověděla: „ Ale to mi Bleka nevrátí.“

Potom jsme si ho odvezli domů. Když jsem vyšla ty schody a uviděla jeho prázdnou boudu a hračky zase jsem se rozplakala. Pak jsme ho odvezli zpátky na chatu, kde jsme ho také pohřbili. Celou cestu tam jsem plakala. Sice je to už rok a pět měsíců, ale smutek je stejný. Ze začátku jsem se obviňovala z toho, když sem se smála a bavila.

Říkala jsem si: „ Jak se můžu smát? Vždyť je mrtvý.“

Už si to neříkám, protože jsem si řekla, že by Blek byl rád, kdybych nebyla smutná. Často mu jezdím dávat květiny na hrob, povídám si sním, ale jediné co mi z něho zbylo, jsou moje vzpomínky na něj a psí známka, kterou nosím na klíčích a pořád u sebe.