Jízda vlakem

Bylo jaro. Tedy alespoň podle kalendáře. Tu neděli bylo dvacáteho třetího dubna a teoreticky by se už mělo začít oteplovat. Pravda však byla trochu jinde. Už skoro dva měsíce byla krajina přikrytá sněhem. Toho roku byl velmi teplý únor a v jednu chvíli to už vypadalo, že zima končí. Příroda se pomalu začínala zbarvovat dozelena, na stromech pučely listy. Pak, druhého března roku 2012 začalo sněžit. Obrovský sněhový mrak se rozprostřel snad nad celou Evropou a bez ustání ze sebe chrlil další a další miliony vloček. Během dvou dnů na horách napadlo přes tři čtvrtě metru čerstvého sněhu. A vánice dále pokračovala. Po dalších čtrnáct dní sněžilo takřka nepřetržitě. Šestnáctého března se obloha konečně vyjasnila. Rtuť na teploměru se však i nadále držela pod nulou. Během dalšího měsíce se neustále ochlazovalo. A třiadvacátého dubna už bylo na některých místech – 30 C° . Toho dne se Lukáš Král vypravil za svou tetou . Jeho teta Františka (říkejte mi Fanča) bydlela v Praze a Lukáš za ní měl jet vlakem. Vstal bryo ráno, vlak mu jel těsně před sedmou. Když vyšel z domu, okamžitě mu bylo jasné, že se přes noc ještě ochladilo. Utáhl si šálu kolem krku a s čepicí naraženou hluboko do čela se ostrým tempem vydal k nádraží. Vlakem jezdil rád. Poslední dobou měl doma problémy se spaním, a připadalo mu, že se vyspí lépe ve vlaku. Přišel na naádraží a vlak tam už byl. Nastoupil. Hledal úplně prázdné kupé. Ve vlaku nebylo mnoho lidí, ale byli roztroušeni do jednotlivých kupé. Nakonec Lukáš zjistil, že ve vagónu není ani jediné volné kupé, v každém seděl alespoň jeden člověk. Chlapec si povzdychl a vrátil se na začátek vagónu. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že zkusí jiný vagón, ale brzy si uvědomil, že za žádnou cenu nechce vylézat zpět do zimy. Podíval se do kupé po své pravé ruce. O okno byl opřený muž v béžové potrhané vestě. Měl přivřené oči a spal. Měl bych být rád, alespoň za to, že nechrápe, pomyslel si Lukáš a vstoupil do kupé. Muž měl nohy natažené přes kufr. Z pravé boty mu lezl palec. Lukáš se k němu natočil bokem a hodil si batoh nahoru na poličku. Sundal si btoy a natáhl přes tři bínová, polstrovaná sedadla. Po chvíli vstal a sundal batoh z poličky. Položil jen na krajní sedadlo k okno jako provizorní polštář. Jakmile na něj položil hlavu, padla na něj příjemná ospalost. Cesta mu příjemně utíkala, občas se ohlédnul z okna na ubíhající, jednotvárně bílou krajinu. Byli někde u Benešova, když vlak prudce zastavil. S Lukášem to trhlo, málem spadl na zašpiněnou podlahu. Pak se ozvalo lehké zašustění. Lukáš otočil hlavou. Spícímu muži vypadl odněkud( z kapsy? z batohu?) nerozbalený balíček žvýkaček Orbit. Muž si toho zřejmě nevšimol, protože dál spal. Lukáš se znovu natáhl a pokoušel se usnout. Jeho pozornost ale neustále přitahovaly ty žvýkačky na podlaze. Připadalo mu, že v životě neměl takovou chuť na žvýkačku. Vlak stále stál a všude bylo ticho. Lukáš se sebou ještě chvíli bojoval. Nakonec neodolal a natáhl se pro nazelenalý balíček.Ruztrhl jej a vlažil si jedno drobné dražé do úst. Začal žvýkat a ihned věděl, že tohle je prostě ta absolutně nejlepší žvýkačka, kterou kdy měl. Opatrně pohlédl na svého souseda. Žádná změna. Lukáš se zaklonil a nasypal si do úst další tři nebo čtyři kousky. Najednou ani nevěděl jak, už v obalu nezbývala jediná žvýkačka. Seděl vzpřímený na své sedačce a olizoval si trochu ulepené prsty. Cítil se velice provinile. Prohlíže si zelené papírky, které ležely na sedadle vedle jeho nohy. V puse měl ze žvýkaček obrovskou, mokrou kouli, která nutila jeho čelisti pilně pracovat. Zastrčil prázdný obal do kapsy, a umínil si, že až se vlak opět rozjede, vyhodí ji z okna. Jenže vlak stál, stal už podezřele dlouho. Lukáš pohlédl na zápěstí, kde obvykle nosil hodinky. Usoudil , že je musel zapomenout doma. Byl stále nervóznější a představoval si, co by se asi stalo, kdyby se muž probudil, a zjistil, že už nemá krabičku svých nejoblíbenějších žvýkaček s jablečnou příchutí. Pak se mu zamotala hlava a ztratil vědomí. Probudil se o chvíli později. Jeho soused nad ním stál a mířil na něj obrovskou puškou. V Lukášově nitru explodoval tak mocný záblesk strachu, až chlapci na chvíli připdalo, že se mu zastavilo srdce. „Ahoj“, řekl soused. „Tys mi vzal mý žvejksny viď?“ Mlasknul. Pak nastavil dlaň. „Chci je. Chci je hned. Chci svý žvejksny zpátky!“ Vrazil mu ruku přímo před obličej. „Vrať mi mý žvejksny! Chci svý žvejksny. JÁ- CHCI- SVÝ- ŽVEJKSNY!!!“ Jeho soused mu ječel tato slova přímo do obličeje, a Lukáš si matně uvědomoval, že má celou tvář poprskanou. „Dělej!“ připomenul se mu soused. Rukou ho šťouchal pod bradou. Lukáš se na něj váhavě zahleděl. Všiml si, že se vyleštěná hlaveň mužovy zbraně nebezpečně přiblížila k jeho vyděšené tváři. Prudce se nadechl a pak muži do dlaně vyplivl našedlou rozžvýkanou hroudu, která kdysi byla malými kousky žvýkačkového dražé. Muž se usmál a odhalil tak několik zbývajících zubů. „Děkuju ti.“ Otevřel ústa a hodil žvýkačku dovnitř, jako když topič hází další lopatu uhlí do pece. Lukášovi se zahoupal žaludek.Muž měl slastně přivřené oči a bezmyšlenkovitě si otíral ruce o svou vestu. Tvář mu zdobil labužnický úsměv. Náhle otevřel oči a dvakrát rychle mrknul. „A teď,“ řekl, „jak si mám bejt jistej, že mi už nikdy nic neukradneš.“ Lukáš mluvit. Zoufale muřži vysvětloval, že měl hlad, že už to nikdy neudělá, přísahá na pána Boha, přísahá, no cokoliv bude chtít. Během tohoto skoro tříminutového monologu měl muž úsměv na tváři a neustále rezolutně vrtěl hlavou. Když Filip domluvil, pravil jeho soused: „Ne. Mám lepší nápad. Já ti ty tvý chmatácký pazoury ustřelim, to bude nejjednodušší, co říkáš?“ Popadl Lukáše za levačku a pušku teď držel jen v jedné ruce. Mrkl na Lukáše . Na chvíli pustil jeho ruku, aby mohl natáhnout kohoutek. Pak ho za ní opět popadl a ústí pušky mu zabořil do dlaně. Lukáš začal zběsile trhat rukou, prosit muže o milost, volat o pomoc v zoufalé naději, že ho někdo uslyší..... Ticho v kupé prořízl ostrý hvizd vlaku. Lukáš sebou škubl a polekaně vzhlédl. Seděl opřený o okno ve stejné pozici jako jeho soused. Byl celý zpocený a po bradě mu stékaly sliny. Žvýkačku měl stále v puse. Vlak se drncavě rozjel a Lukášovu sousedu spadla brada na prsa. Chlapec si vzpomněl na svůj sen (předtuchu?) a cítil se strašně. Žvýkačka mu připadala hořká jako pelyněk. Vlak už zas jel plnou rychlostí a krajina venku zběsile ubíhala. V náhlém popudu přiskočil Lukáš k oknu. Trhnul za jeho rukojeť a stáhnul jej dolů. Horní polovina okna se tiše zasunula do té spodní. Lukášovi se do tváře zařízl mrazivý zimní vzduch. Ve vlaku si sundal čepici a vlasy mu vlály kolem hlavy. Nadechl se a prudce zamrkal, když se mu ledový vzduch dostal do plic. Zašátral v kapse a vyhodil obal ven. Na zlomek sekundy to vypadalo, že se vznáší ve vzduchu na nějakém neviditelném provázku. Pak vyplivl žvýkačku( žvejksnu ) co nejdál mohl. Rázem se cítil lehčí a jaksi méně vinný. Mrazivý vzduch ho obklopil a Lukáš vpocítil ostrou bolest hlavy. Prudce okno zavřel a pak padl na kolena. Pomalu, jako stařec se zdvihl a ztěžka usedl na sedačku. Třásl se po celém těle. Třásl se dokud vlak nezastavil. Rozhlédl se. Byl v Praze na Hlavním nádraží. Mátožně vstal a hodil si na záda batoh. Nohy měl jako z tvarohu. Kovový hlas z reproduktoru znovu a znvu trpělivě ohlašoval, že „vlak, zde jízdu končí,“ . Lukáš si narazil čepici na hlavu. Kolem krku si uvázal šálu. Vykročil z kupé. Ve dveřích se zarazil. Podíval se na spáče. Pomyslel si, že by ho měl probudit. Odkašlal si, hlasitěji, než potřeboval. S nadějí se podíval na souseda, ten však spal dál. Lukáš se nervózně uchechtl. Nejistě přistoupil k tomu muži. Zlehka mu poklepal na rameno. „Pane vstávejte.“ Žádný výsledek. „Vstávejte, už jsme dojeli, už jsme tady!“ S každou další vteřinou připadal Lukášovi ta situaci divnější. Najednou si uvědomil, že ten muž sedí ve VELMI podivné, jakoby strnulé poloze. Prudce se mu rozbušilo srdce. Olízl si dva prsty a strčil je uži pod nosní dírky. Nedýchal. Lukáš to zkusil ještě jednou. Lukáš ho prudce šťouchl pod žebra. „Vstávejte doprdele!“ Ve svém hlase zřetelně slyšel paniku. Znovu ho šťouchl pod žebra. Nahmatal něco tvrdého. Ohmatával ten předmět a najednou si uvědomil, že je zaražený v mužově boku. Pevně jej uchopil a s myšlenkou, že muži musí pomoci, za něj vší silou škubl. Obrovský nůž, který vytáhl se zablyštěl na světle. Z jeho špičky ukapávala krev. Lukáš se naklonil těsně k muži. Serval z něj potrhanou vestu. A v tu chvíli zařval. Na podlahu dopadlu snad půl litru mužových vnitřností. V husté rudé vlně se přelily přes Lukášovy boty. Chlapec upustil nůž. Ach bože, pomyslel si, ach bože já okradl mrtvolu o žvejksny! Pak se rozesmál. Smál se a smál a pak řval a mezi smíchem a řevem nebyl žádný rozdíl. Smál se a řval ještě o pět minut později, když přišel průvodčí, aby se ujistil, že jsou všechna kupé prázdná.