Tam kde končí cesta...

Silnice byla přehledná a vřelá. Nic se zkrátka nemohlo stát. Příjemný čerstvý vánek nepatrně pohupoval větvemi stromů a stromků, jež lemovaly klidnou, místy rozbitou cestičku. Jel jsem za svoji milou a radost z našeho očekávaného setkání do mě vstupovala každou minutou stále více a více. To očekávání bez nadsázky hřálo. Ještě dvě zatáčky, pak kousek rovně a nakonec doleva, přemítám si podvědomě v hlavě, když najednou jedu po cestě, kterou neznám. Ta cesta nemá žádné kazy. Nemá ani bílé okraje. Ta cesta je bílá celá. "Proboha, kde to jsem?" divím se nevzrušeně, ale ani zdaleka nepropadám panice a mířím dál a ještě více dál. A je mi stále příjemněji - divné co? Nakonec zastavuji, a i když naprosto nevím kde jsem, líbí se mi tam. Všechno vypadá moc hezky. Až budu doma, všem o tom zaujatě povyprávím. Najednou mi dochází, že doma jsem teď právě tady...