O Tučňákovi a Kosatce

Svítalo. Nad ostrovem se snášel mléčný opar mlhy. Všude panovalo ticho. Přes ledový příkrov se přebatolil Tučňák a namířil si to k vodě. Nedíval se doprava ani doleva, malá černá očka zatvrzele upíral na moře. V jeho kolébavých pohybech bylo zřetelně rozpoznatelné napětí a soustředění. Vylezl na malý hrbolek. Odrazil se a skočil na břicho. Doklouzal se skoro až k vodě., zastavil se zhruba půl metru od břehu. Bleskově se napřímil a udělal dva kroky zpátky. Upřel pohled do vody. Pátral po jakémkoliv signálu blížícího se nebezpečí. Po chvilce se pustil zpět ke břehu. Ztuhl. Na moment se mu zdálo, že pod hladinou zahlédl obrovský černý stín. Poodstoupil zpět. Věděl, že kdyby zaútočila, pravděpodobně by ho stejně dostala, ale ta více než metrová vzdálenost od vody ho uklidňovala, dodávala mu pocit falešného bezpečí. Trhnul hlavou doleva. Stín pod hladinou zmizel. Tučňák ještě pár minut vyčkával. Konečně se zdálo, že se uklidnil. Pokrčil se a bez sebemenšího hluku se ponořil do vody. Přestože tučňáci jsou uzpůspbeni k životu v drsných podmínkách, zdálo se mu, že se jeho srdce zastavilo, když jej obklopila mrazivá temnota. Zatřepal hlavou a od zobáku mu vyrazil roj bublinek. Snažil se rozhlížet na všechny strany. Tady pod vodou byl ve větším nebezpečí, než kdekoliv jinde, ale zároveň si tu připadal podivně bezstarostný. Tady nemusel myslet na osamělost, která ho čekala na ledové pustině. Byl poslední, nemělo cenu si cokoliv nalhávat. Poslední v okruhu mnoho kilometrů. Plaval ve spirále směrem dolů a vzpomínal na dobu, kdy jich na ostrově byly stovky. Žili klidný, spokojený život. Dokud nepřišly kosatky. Během několika dní obklíčily ostrov a postupně zahubily veškeré tučňáky na ostrově. Až na mne, říkal si Tučňák a v té myšlence byla obsažena veškerá jeho zloba, touha po společnících..... a také trochu pýcha, že dokázal přečkat nebezpečí, které zničilo jeho druhy. Když kosatky zjistily, že na ostrově už se žádné další potravy nedočkají, odpluly neznámo kam. Zůstala jen jedna. Středně velká Kosatka z ďábelskýma očima a obrovskou tlamou. Zůstala proto, že měla na Tučňáka spadeno. Už dvakrát jí těsně unikl, a to pomyšlení jí pálilo natolik, že jí nedovolilo odplout.
Teď bez hnutí čekala v hlubině , sledovala Tučňáka, který několik desítek metrů nad ní popadl malou rybičku do zobáku a zamířil strmě k hladině. Vyrazila za ním.
Tučňák vyskočil na břeh. Jako vždy i tentokrát s byl jistý, že Kosatka jej popadne za nohy a stáhne ho do modré hlubiny. Jako vždy se nic nestalo. Polkl svou kořist a pohlédl na vodu. Přitahovala, jej a on chvíli vážně uvažoval, že si půjde i přes všechno riziko zaplavat.
Jako torpédo se Kosatka řítila směrem k hladině. Viděla Tučňáka skrz tenký led, na kterém stál. Tiše rozrážela vodu, každičký nerv připravený na útok. Potřetí neunikneš, napadlo ji, než vyskočila nad hladinu. Ne potřetí.
Nakonec se Tučňák rozhodl ,že plavat nepůjde. Otočil se k moři zády. Rozhodl se, že půjde do svého příbytku. Rozhodl se,že- Uslyšel za sebou podivný, důvěrně známý zvuk. Ucítil jak mu na záda dopadly drobné kapičky vody. Koutkem oka stačil zahlédnout obrovský černý tvar, který se vymrštil z vody. Pak už za něj jednaly instinkty, které mu již několikrát zachránily život. Rychlostí blesku skočil doprava. Dopadl na břicho a snažil se odklouzat co nejdál od břehu. Těsně za sebou uslyšel hlučné klapnutí mohutných čelistí. Pak se ozvala hlasitá rána. Led mu popraskal pod nohama. Chvíli zběsile hrabal ploutvemi v zoufalé snaze udržet se na břehu. Pak pod ním led definitvně povolil a on spadl do vody. Do jejího teritoria.
Mine. To si Kosatka uvědomila už ve chvíli kdy se její hlava ocitla nad hladinou. Zase toho Tučňáka mine. Už potřetí. To je vážně k zbláznění, vážně k- Hlavou a horní částí břicha dopadla na led. Přes rudý závoj zlosti pocítila ostrou bolest. To jí ještě víc rozběsnilo. Led popraskal. Ještě není vše ztraceno, napadlo jí. Převalila se do vody a podplavala Tučňáka. Tupým čumákem namířila na led a prudce do něj narazila. Teď už bolest ani necítila, jen obrovské zadostiučení, když viděla drobné Tučňákovo těličko, které smetla do vody. Spadl jí na záda a sklouzl z nich dolů. Kosatka zaryčela a máchla po něm ocasem . Neminula. Zasáhl ho do spodní části těla. Tučňák ztuhl. Z otevřeného zobáku vypustil hejno bublinek. Pak se otočil a zamířil směrem od ostrova. A Kosatka poznala, že vyhrála. Byla si jistá, že mu zabrání dostat se na pevninu. Se svým hejnem zdejšími vodami několikrát proplouvala, když připravovaly útok na tučňáky a byla si jistá, že v okolí nějakých třiceti mil není žádná země, žádný ostrov-NIC! Líným tempem se pustila za Tučňákem, čekajíc, až se vyčerpá.
Ani ve vodě Tučňák neztratil nic ze své duchapřítomnosti. Bleskově se zorientoval, když jí dopadl na záda a pokusil se skočit zpět na břeh. Podklouzla mu ale noha a ona mu ji úderem ocasu zlomila. Z posledních sil se vrhl hlouběji, ale ztratil orientaci a zamířil od ostrova. Ona se pustila za ním, ale nechávala mu malý zhruba patnáctimetrový náskok. Tučňák chápal , že jej chce co nejvíce oslabit, ale přesto plaval dál dalších patnáct minut. Občas zamířil nahoru, aby se nadechl. V takových cvílích se Kosatka zastavila a zlomyslně jej pozorovala. Nakonec už mu v křídlech silně, bolestivě cukalo, všechno viděl šedivě a cítil, že brzy ztratí vědomí. Měl pocit, že uplaval snad dvě a půl míle. Věděl, že na tučňáka se zlomenou nohou to je dobrý výkon, věděl , že mnoho z jeho zabitých druhů by to nedokázalo ani v nejlepší kondici. Zároveň ale cítil, že ho kupředu ženou poslední rezervy. Kosatka si toho zřejmě všimla, protože už zrychlila a mířila přímo k němu. Vzhlédl nahoru a rozhodl se, že zemře na vzduchu. Když byl dvacet metrů pod vodou, spatřil, že míří k obrovskému stínu, který plul na hladině. Na zlomek sekundy se zastavil, ale pak opět začal plavat. Bylo mu všechno jedno. Vyplaval a nadechl se. Viděl temný stín, který se k němu blížil. Kosatka. Otočil se a spatřil loď. Pomalu k ní doplaval a snažil se pod ní schovat. Kdyby ho někdo viděl, pravděpodobně by se potrhal smíchy, ale to mu nevadilo. Smířil se s faktem, že zemře. Ponořil hlavu pod hladinu. Kosatka byla těsně u něj. Zdálo se mu, že odněkud slyší vzrušený křik. Kosatka stáhla hlavu dozadu a pak vyrazila. Hnala se na něj s doširoka otevřenými čelistmi. O půl sekundy později se jí do hřbetu zarazila harpuna. Okamžitě zastavila. Na zlomek sekundy na Tučňáka poulila oči. Pak sebou začala házet, a bradou jej od sebe odpálila. Na chvíli ztratil vědomí a to bylo dobře.
Kosatka se vrhla na kořist. Vzápětí pocítila u hřbetní ploutve tak strašný nával bolesti, že na Tučňáka zapoměla. Když jej trefila spodní čelistí vůbec si toho nevšimla. Snažila se ponořit, ale nešlo to. Jakási strašlivá síla ji táhla nahoru. Ze všech sil sebou škubla směrem dolů, v hlavě jí to slovo pulzovalo jako krvavý zářící neon( DOLŮ!DOLŮ!DOLŮ!) a harpuna jí vyrvala z těla hřbetní ploutev s obrovským kusem masa. Kosatka ztuhla. Když jí polapila síť z hrubých tlustých provazů, netušila, co se děje. Nechápala, co se stalo, ani když ležela na dřevěné palubě a jeden z námořníků jí jedním prudkým pohybem rozpáral břicho. I v té chvíli ji napadalo jen:COŽE? To byla poslední chvíle, kdy byla schopná něco si pomyslet. Žila ale ještě skoro půl hodiny, během které cítila, jak jí z těla vyprchává život a doprovází to bolest, kterou si nedovedla představit ani v nejhorších snech. Když konečně zemřela, námořnící z ní vykuchali vnitřnosti. Nepotřebné zbytky mrtvého těla pak naházeli zpět do vody.
Když se Tučňák probral, všude kolem něj měla voda červený nádech a plavaly v ní slizké kusy masa a vnitřností. Pocítil zamrazení v morku kostí, když si uvědomil, jaký osud potkal jeho pronásledovatelku. Vyplaval na hladinu a sípavě se nadechoval. Rozhlédl se. Loď už byla jen malý bod na obzoru. Tučňák za ní hleděl a cítil podivný nevysvětlitelný zármutek. Takovýhle konec si nezaslouží níkdo, pomyslel si. Ani ona. Než se dostal na ostrov uplynuly skoro tři hodiny a on málem zemřel vyčerpáním . Lehl si na břeh, opatrně natáhl poraněnou nohu a bez obav se zahleděl do hlubin. Seděl tam až do západu slunce a cítil se osaměleji, než kdy předtím.