Zlomená křídla 23 - Hrob u řeky

„Měli bychom to pohřbít.“ Vysouká ze sebe po chvíli Azrael.
„Tohle spíše náleží městu, ne?“ zaprotestuje Ellanor.
Anděl však zavrtí hlavou. „Ne, Tristain jako by pro město neexistoval, takže nikdo ani nezjistí, že chybí. Úřady jsou sice přísnější než v sedmnáctém století, ale ne pro vyvrhele.“
„To máš pravdu.“ Přikývla Ellanor. To samé by vlastně platilo i pro ni, uvědomila si. Kdyby zemřela, nikdo by si jí nevšiml, protože stejně pro nikoho neexistovala.
„Ještě než se setmí, vyrazíme k řece, tam je klid a jistě nás nikdo nebude rušit.“ Navrhla Ellanor.
Azrael jen němě přikývl, vzal Tristaina do náruče a vyrazil. Bohudík řeka byla vzdálena jenom několik desítek metrů, byla totiž součástí parku.
Vybrali si pěkné místo, které bylo chráněno stromy a půda byla měkká. Ellanor začala hrabat půdu rukama, ale to ji Azrael zarazil. „Takhle bychom to nestihli ani do zítřejší půlnoci. Raději použiji svoji moc.“
To bylo poprvé a zřejmě naposledy, co jej viděla kouzlit, pokud se to dalo tak nazvat.
Zavřel oči a ze tváře mu vyčetla soustředění se. Andělé se asi těžko denně mohou trénovat na výrobě hrobů, ale byla hrdá na to, že Azrael chtěl zkusit něco, co nikdy nedělal, i když sílu k tomu jistě má.
A pak se to najednou stalo.
Zem se zachvěla a na místě, kde začala Ellanor hrabat, půda pomalu stoupala vzhůru a přenesla se na jednu velkou hromadu vedle vzniklé díry, která měla tvar dokonalého obdélníku.
Ellanor překvapeně vykřikla.
Teprve teď Azrael oči a povzdychl si. „Alespoň, že tohle se mi povedlo.“
Opatrně zahalil Tristaina do jeho oblečení a přidal k tomu i svůj kabát, takže mu ven vykoukla nádherná temná křídla.
„Sbohem.“ Smutně se rozloučil s vlkodlakem, když jej pokládal do hrobu.
Ellanor se neudržela a začala plakat, i Azrael se k ní přidal a přitom opět přiměl půdu, aby přikryla hrob. Kříž raději nevyráběl, nechtěl, aby někdo věděl, že je zde někdo pochovaný. Půda vypadalo jako kdekoliv jinde. Rovná a pokrytá sněhem.
Oba se sesunou u nejbližšího stromu. Je jim úplně jedno, že zem je přímo ledová. Vždyť ani jeden z nich nevnímá chlad. Naštěstí nikdo kolem nich nejde, protože je pozdě večer a všichni chtějí být v teple domova.
Mlčky sedí a pozorují zem, pod kterou leží Tristain.
Ani si neuvědomí, že za chvíli bude svítat.
Jako první si toho všimne Azrael.
„Ellanor, měla bys jít.“ Pobídne upírku.
Ta však zarytě odmítá. Myslí si, že slunce může osvobodit její duši, která se trápí jednou provždy.
„Neblázni. Jemu tím život nevrátíš.“ Přesvědčuje ji dál anděl. Sám je unaven, slyší, že ho volají povinnosti a má právo se na Ellanor zlobit, ale on nechce, myslí si, že je to pouze jeho vina, a proto chce upírku zachránit, aby alespoň neztratil jí.
„Já jsem ti tak ublížila a trhá mi to srdce.“ Odmítá Ellanor.
Azrael na ni upře své velké černé oči. „Ty přeci za ni nemůžeš, běž prosím tě, jinak tě slunce zničí a to by zničilo i mě.“
Už už chce něco odseknout, ale přeci si to jen rozmyslí a rychle utíká pryč. Schovat se, aby ji nezastihlo svítání.