Mé jméno je Štěstí

Možná mě znáte, možná ne. Každý mě věčně hledá a každý si věčně stěžuje, že mě nemůže nalézt. Jen málokdo opravdu oceňuje mou společnost – často se setkávám s tím, že když někoho navštívím, ani si mě nevšimne. Teprve když se rozhodnu ho opustit, uvědomí si, co ztratil. Někdo zase cítí, že kus mne má, ale nestačí mu to a chce víc a víc, snaží se ze mě ukořistit pokud možno vše – a to se mi potom nemůžete divit, že se seberu a jdu radši tam, kde si mě zaslouží. Nejraději trávím čas u těch, kteří si mě váží od chvíle, kdy se u nich objevím, ať jsem jakkoliv bezvýznamné.

Povím vám nyní jeden příběh. Jednoho dne se v Evropě narodila bohatým rodičům dívka jménem... ne, jméno teď není důležité. Od chvíle, kdy spatřila světlo světa, jsem bylo u ní. Nedá se říct, že by si mě zasloužila, ale její rodiče byli velmi hodní a velkorysí lidé a věděli, že mě mají, proto jsem u nich zůstávalo rádo. Doufalo jsem, že i dívka mi bude prokazovat aspoň trochu úcty. Měla ze mě tolik, kolik se jiným nedostane za celý život. Byla zdravá, rodiče ji nade vše milovali a dívka tak měla všechno, nač si jen vzpomněla. Roky plynuly a jednoho dne otec té dívky dal v práci výpověď – ne, nezavinilo jsem to já tím, že bych na něj zanevřelo. Bylo to čistě jeho rozhodnutí a nikdy ho nelitoval. Našel si jinou práci, kterou měl moc rád a vykonával ji s radostí, ačkoli vydělával mnohem méně peněz. Rodina už neměla tak vysoký příjem a musela se uskromnit. Rodiče si zvykli rychle, ale dívka ne. Byla příliš rozmazlená a milovala drahé a luxusní věci. Za celý svůj život měla pořád dost peněz a mohla si koupit, co chtěla. Najednou už ale nemohla nosit značkové oblečení a mít nejnovější model mobilního telefonu. „Jsem tak nešťastná!“ povzdechla si jednou. Bylo jsem u ní stále, jen v trochu jiné podobě, než na jakou bývala zvyklá – už ne v podobě bohatství a přepychu, nýbrž v podobě lásky jejích rodičů. Tím, že mě ale odmítala přijmout, mě utvrdila v tom, že není hodna toho, abych se u ní dále zdržovalo. Mohla být šťastná, kdyby si mě bývala cenila. Ona tak neučinila, a proto jsem odešlo. Ona už se potom nedokázala radovat z ničeho – nikdy se nesmířila s tím, že její rodiče nejsou boháči a nemohou si dovolit kupovat jí to, čeho dříve měla dostatek.
Od té ubohé dívky jsem tedy putovalo jinam. Potkalo jsem chlapce jménem... to není důležité, však víte. Ten chlapec pocházel z chudé rodiny a nikdy mě neměl příliš mnoho. Otec mu zemřel a on žil jen s matkou, která těžce dřela, aby je vůbec oba uživila. Měli se však navzájem rádi a radovali se ze života, a přestože mě v životě měli skutečně málo, byli... šťastní. Vidělo jsem, že si mě zaslouží víc, a tak jsem se u nich usadilo. Matka toho chlapce znenadání vyhrála v loterii. Nebyla to vysoká částka, ale stačila k tomu, aby se měli dobře a ona od té doby nemusela tolik dřít. Rádo se dívám na ty šťastné obličeje, kteří denně děkují za to, že mě mají...

Tak co, už mne poznáváte? Nevím, zda mě máte či nikoli, ale jedno je jisté: každého z vás jsem už někdy navštívilo. U někoho jsem pobylo déle, od někoho jsem zase brzy odešlo. Možná teď kroutíte hlavou a říkáte, že se vám po celý život vyhýbám. Mýlíte se. Nejsem nespravedlivé. Na nikoho z vás nezapomínám. Je však pouze na vás, jestli mě budete chtít vidět a budete za mou přítomnost vděční, ačkoliv budu třeba jen velmi nepatrné. Není důležité, jak jsem velké, hlavní je, že jsem s vámi. Pořádně se rozhlédněte a snad mě konečně spatříte! Nehledejte mě tam, kde nejsem a kde se nikdy neobjevím. Pravděpodobně jsem vám na dosah. Tak přestaňte být slepí!