Ona

Hleděla na ni zhůry a utírala si slzy z tváří. Doufala, že si vzpomene. Doufala, že přežije.

Loudala se lesem, a tam, kdes byla obrovitá borovice, porostlá zeleným jehličím, která své větve stáčela mírně na sever a vzdávala holt zlatavému slunci ve dne, a měsíční obloze v noci. Tam se odehrává její tichý příběh.Právě tam, kde se narodila a kam ji osud vždy znovu a znovu přivedl. Zpět, ke hrobu své matky, která navěky ležela u borovice, či k místu, kde si jako malá nejraději hrála. Toto místo milovala i nenáviděla, smála se tam i truchlila, ale vždy, když bylo potřeba, přišla na srávné řešení.
Na správné řešení čeho, ptáte se asi. Jejího života. Věřila v osud, který měl být předurčený, ale zároveň si myslela, ža každým rozhodnutím se vždy začne psát nová stránka v knize věků, která skýtala mnohá dobrodružství jejího dosavadního života. A vždy, když se tam bezcílně procházela, nebo tam seděla a obdivovala krásnou krajinu, vždy se dokázala správně rozhodnout.
Osud opět tahal za nitky a dovedl ji ke krásné borovici. Byla už pěkně stará, ale pořád krásná. Měla před sebou velkou životní otázku, a i kdyby ostatní řekli, že je vpodstatě rozhodnuto, ona byla schopna bojovat. Měla být provdána rytíři z Landolfu, ale ona ho nechtěla. Ona se nechtěla nikdy vdát. Chtěla žít svobodně, protože věděla, že její maminka umřela jen díky jejímu otci. Salvy věčných hádek, které se ukládaly na jejích bedrech jí dohonily hned po tom, co její jediná dcera oslavila 5 narozeniny. Byla navíc nemocna angínou a v té době to byla velice závažná nemoc. Byla oslabena a když na ní její manžel opět začal křičet, všechno jí najednou zatemnilo mysl, zakázalo jí dýchat a do pár minut byla maminka mrtvá.
Ona na to nerada vzpomínala. Byla velice vděčná za maminčinu výchovu, péči a za rady které jí v jejím útlém dětsví dala. Možná věděla, že zemře tak brzy a snažila se jí vše naučit. A určitě se jí to povedlo.
Opět vzpomínala a stále si dokola opakovala že si nevezme žádného muže. Nechce zbytečně ztratit život, který jí její maminka darovala a starala se o ní až do posledních sil.
I když tamní král rozhodl že si ho vezme, což by pro ní měla být čest, jak říkali četní obyvatelé královského statku, ve kterém přežívala. Ona se cítila podvedená. jak jí někdo může dávat muže, kterého nidky neviděla za manžela? Vždyť by ho měla milovat. Milovat a ne nenávidět.
A tak se rozhodla. Tam, na tom osudovém místě, kde vždycky přišla na správné řešení. Tam, kde to nenáviděla i milovala. Tam, kde vše začalo a i tam, kde vše skončilo.