Chvilka štěstí

„Chtěla bych být volná jako racci, co tu krouží nad mou hlavou.“ Opět stojím nad skalním srázem a přemýšlím. Mám skočit a ukončit tím své trápení? Osvobodí mne to nebo se dostanu do pekla? No, myslím, že pekla se bát nemusím. Skutečné peklo není nic proti tomu, co zažívám zde.
Ale ne, nedokážu to, neskočím. Počkám tu na dozorkyně. Trest mne nemine. Má záda opět poznají sílu Matyldiných rukou a mrštnost jejího biče. Není to poprvé, co jsem utekla a odhodlávala se ke skoku. Díky tomu vědí kde mě hledat… Počkám tu na ně. Budu si ještě chvíli užívat toho pocitu, kdy se cítím alespoň trochu volná.
Vítr si pohrává s mými vlasy. A zpívá tu krásnou píseň o svobodě. Rackové se mi posmívají, posmívají se mé ubohosti a hlouposti. Jediné co mě chlácholí je moře. V jedné chvíli mě uklidňuje svou mírností a lehkým šploucháním vln o skály pode mnou. A v druhé je divoké a nezkrotné stejně jako jsem kdysi bývala i já.

Vyrůstala jsem v malé vesničce nedaleko Londýna, v rodině chudého kováře. O malou chaloupku, kovárničku a políčko jsem se starala se svým tatínkem a starším bráškou Mattem. Maminka zemřela, když mi bylo sedm. Musela jsem se proto naučit obstarávat chalupu z větší části sama. Tatínek s Mattem se starali o kovárnu a pole. Na mě zbyly běžně domácí práce. To mě však nebavilo, ráda jsem jezdívala s tatínkem po statcích a koukala se na tatínka, jak ková koně. Nebo jak jiní muži krotí mladé krásné a divoké hřebce. Koně jsem milovala a proto když mi na jednom větším statku nabídli místo, neváhala jsem. Chtěli sice jen pomocnici do kuchyně, ale já byla ráda, že koně, ty překrásné divoké a umíněné tvory budu moci alespoň pozorovat. Vždy mě děsilo, že v naší chaloupce zůstanu navždy a budu muset jen vařit a uklízet.

No nečekala jsem, že mě najdou tak rychle. Je vidět že šly hledat nejdřív sem. „Tak pojď nevděčnice. Jídlo ti dáváme, kde spát máš a ty pořád jen utíkáš. Ale my ti tu neposlušnost z hlavy vymlátíme, to se neboj!“ Ne, Matylda. Už z dálky slyším její křik a nadávání. Myslím, že po výprasku, jejž mě čeká, se nejméně týden ani nehnu.

První týdny jsem na statku byla nešťastná. Z kuchyně jsem se ani nehnula a pracovala jsem od svítání do setmění. A ani v noci jsem neměla klid. Snad každou noc se ke mně snažili dostat opilí muži, abych je prý potěšila. Ostatní kuchařky mě však včas varovaly a tak jsem se každou noc ve své komůrce zamykala.
Kdykoliv jsem měla volno, procházela jsem se po statku a pozorovala koňáky při práci. Jednou jsem si všimla, že vzadu za stodolou krotí nějakého „divocha“. Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat. Nebyla to hřebec, ale mladá klisnička. Říkali jí Bess. Byla překrásná. Štíhlá, hlavu měla krásně tvarovanou a dlouho černou hřívu. Nikdy jsem neviděla krásnějšího koně. Muž, co se ji snažil zkrotit. Byl synem majitele statku. Moc se mu ale nedařilo. Klisnička byla čím dál tím divočejší. Nakonec musel ohradu opustit, jinak by ho snad ukopala. Nevím proč, ale mne velice přitahovala. Ani trochu jsme se jí nebála, podlezla jsem hrazení a šla rovnou k ní. „Počkej, nechoď tam. Dyť tě zabije.“ Volali na mě muži, ale já je neposlouchala a šla jsem dál.

To ne. Za chvíli budeme v mučírně. Tak se zde říká místnosti, ve které nás Mathylda přesvědčuje o naší poslušnosti a její síle a moci nad námi.

Bess se dala do cvalu, oběhla celou ohradu a běžela přímo proti mně. „Každou chvílí mě rozdupe“ říkala jsem si. Ale nic takového se nestalo. Kousek přede mnou začala klisnička zpomalovat, až nakonec přešla do chůze a těsně přede mnou se zastavila. Natáhla jsem ruku a pohladila ji po její krásné hlavě. Stále měla uzdu…„ Jsi šílenec“ blesklo mi hlavou, když mě napadlo nasednout na ni. Přesto jsem to ale udělala. Nevím, čím to bylo, ale nechala mě, ať se na ní posadím a celou dobu byla krotká jako beránek.

A je to tady. Mým tělem najednou projela šílená bolet. Bylo ve chvíli, kdy se bič dotkl mých zad. Slyším jeho švihání a nedokážu vnímat nic jiného než bolest. Ukrutnou bolest. Znovu a znovu. Asi omdlívám…. Bolest utichá a švihání slyším z veliké dálky, jako by ani nebičovala mne…

„Jsi skvělá. Jaks to dokázala?“ slyším Jima, jak na mě volá. Jim je syn, našeho pána. Po dlouhé době jsem byla šťastná. Jimovi se podařilo svého otce přemluvit, aby mne nechal zajíždět Bess. Nic lepšího jsem si nemohla přát. V kuchyni jsem sic stále vypomáhala, avšak jen čtyřikrát týdně. Zbylé tři dny jsem pracovala s Jimem a „mojí“ kobylkou. Na toto období ráda vzpomínám. Myslím, že po smrti maminky to bylo to nejlepší, co mne kdy potkalo. Jediné co mne však rmoutilo, byly zprávy o ztroskotání lodi do Anglie, na které plul můj bratr. Část posádky se prý zachránila, avšak nikdo nebyl schopen říci, kdo se tedy zachránil.

„Elis, probuď se. Už je to dobrý… Jsi zase s námi…“ ….“ Teda ta jí zase zřídila. Je to čím dál tím horší. Už ji nesmíme nechat utéct. Další výprask by už nemusela přežít….“ „Kéž by, cítím se strašně a necítím nohy…! Jak to, že necítím nohy? Co se to děje… Moje nohy…“ „Počkej, až se ti zahojí rány… Pak se to zlepší jako vždy… A to je určitě jen dočasné ochrnutí, bila tě to ano, ale ochrnout z toho nemůžeš…. Napij se a zase spi… Uleví se ti.“

Netrvalo to dlouho a můj vztah s Jimem přestával být jen pracovní. Jediný, kdo si toho na statku nevšiml, byl Jimův otec. Jaké pak bylo jeho překvapení, když jsem j jeho synem čekala dítě. Pět měsíců před narozením našeho miminka se Jim rozhodl říct svému otci pravdu. A dopadlo to přesně podle našeho očekávání. Strašně zuřil. Nejprve nás chtěl zabít, pak vyhnat, dokonce ho napadlo zbavit se jen mě. Naštěstí se nás jeho paní zastala. S Jimem jsme dostali svou ložnici a já jsem přestala pracovat v kuchyni. A jak hezky se o nás všichni starali… Po narození Henryho ve však chování Jimova otce opět vrátilo do „normálu“. Ke sňatku nám nedal povolení. Ale co, moc jsme si z toho nedělali a rozhodli utéct a vzít se tajně. Jednoho večera jsme sbalili všechny své věci a i s malým Henrym a menším peněžním obnosem od Henryho babičky jsme utekli do hor. Tam jsme bydleli v domečku, ve kterém jsem prožila své dětství.
Často jsem však doma zůstávala sama se svým děťátkem. Jim jezdil dolů do vesnice pracovat, abychom si postupem času mohli koupit stádo koní a založit si farmu. Když se nám začínalo dařit, onemocněla jsem. Měla jsem horečky a blouznila jsem. Zřejmě jsem musela sníst něco jedovatého… Jimovi nezbylo nic jiného než jet pro doktora a mě nechat s Henrym doma. Jeho otci se však podařilo zjistit, co se stalo. Okamžitě sedl na koně a jel za mnou. Jeho nenávist ke mně musela být skutečně obrovská, když zardousil svého jediného vnuka jen proto, abych mohla být souzena a odsouzena. Jim mi po návratu domů neuvěřil, že to udělal jeho otec a nechal mě odvést. Soud mne shledal vinnou a poslal mě na doživotí, do ženské věznice na jednom z Britských ostrovů. Jediný, kdo věřil, v mou nevinu byla Jimova matka a můj bratr. Ti pro mne však nemohli nic udělat.

„Probouzí se, kdo jí to řekne? Já to být nechci….“ „Udělám to já…. Elis byla tu doktorka a říkala, že pokud s nohama nezačneš hýbat do čtrnácti dnů po …. Vždyť víš po čem… Jsi ochrnutá a už nikdy s nohama nepohneš… A tys omdlela a my jsme tě nemohly probudit… nezlob se proto na nás… My se skutečně snažily….“ „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí? – Tak jak dlouho sakra?!?!“ „Dnes je to čtrnáctý den…“ „Takže pokud s nimi nepohnu teď tak už nikdy? Já mám strach… Já nechci ochrnout. Vždyť mi je teprve 33, nechci být navždy připoutána k tomuto tvrdému, hnusnému a hnijícímu lůžku. Proboha to ne… Bože, co jsem provedla tak strašného, že mne takto trestáš??? Bylo to chvilkové štěstí takovým hříchem, že kvůli němu musím procházet tímto peklem??