Zemětřesení

5. července 1965 (Londýn)

Jmenuju se Erika a pracuji na Seismické stanici v Londýně.Ještě před dvěma lety jsem pracovala na Seismické stanici v Los Angeles.Tam se taky odehrál můj
smutný příběh.

8. března 1963 (Los Angeles)

Tento den byl zvláštní hned od rána. Probudila jsem se a cítila jsem slabé chvění, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnovala.
Všechno ostatní bylo jako obvykle.Vstala jsem a šla jsem si uvařit ranní kávu.Při pití kávy jsem znovu pocítila chvění, ale už nebylo slabé, ale spíše
silné až velmi silné.A tak jsem ve zmatku zvedla telefon a začala volat na stanici co se to děje.Na stanici chvílu nikdo telefon nebral, ale po chvilce
ho zvedl hlídač stanice a viděšeně křičí do telefonu:"Slečno Eriko všichni jsou mrtví". Nemohla jsem tomu uvěřit, ale zachovala jsem klid a povídám mu
ať se podívá na monitor a řekne mi co vidí. Po chvilce se ozval a začal mluvit drkotavým hlasem: "všechno se to strašně rychle pohybuje. Přístroje nestíhají".
Tak jsem položila mobil vyběhla jsem co nejrychleji na ulici.Po chvilce vidím jak začaly praskat zdi domů.A plačící lidé vybíhali do ulic a křičeli. Zebrala
jsem všechnu svou odvahu a začala jsem utíkat na stanici.Po 10 minutách jsem tam doběhla. Pomalu už jsem nemohla ani stát, jak jsem byla unavená.Po chvilce
slyším strážníka jak křičí o pomoc.Začala jsem ho hledat. Našla jsem ho pod hromadou bordelu, který padal ze stolů a z poliček.Vytáhla jsem ho a začala jsem
hledat počítače. V tom prachu od padajících věcí a zdí se nedalo skoro nic najít. Až po chvilce jsem objevila místnost s počítači a řekla jsem strážníkovi
ať sebere přístroj na zachycení otřesů(seismograf) a já jsem vzala notebook a začali jsme utíkat ven.
Venku to ale nebylo o nic lepší. Všude se rozléhal křik tisícero lidí, kteří přicházeli o své přátele a o své domovy.
Já jsem se ale nemohla nechat nijak rušit, proto jsem se snažila to všechno nevnímat. Se strážníkem jsme našli místo, kde jsme mohli pozorovat co se bude dít
dál. Náhle ale zemětřesení ustalo. Začalo mě to být divné, ale aspoň jsem se mohla v klidu podívat do počítače a na seismograf.
Zděsila jsem se a uvědomila jsem si, že toho asi moc nezmůžu. Protože to co jsem v tom počítači schlédla jsem nikdy dřív neviděla. Dala jsem se do breku
a klekla jsem na zem.
Strážník se mě hned začal vyptávat co se děje.Já mu jen odpověděla: "všichni tady umřeme".Strážník se na mě jen podíval a řekl, že to nesmíme vzdávat.
Chtěl mě zvednout ze země, ale já naněj zakřičela ať chvíli poslouchá a ať se nehýbe, že to zase začíná.Ale že tentokrát to bude silnější než předtím.
A on jenom řekl, že musíme zmizet dřív než to zemětřesení zesílí. Já neváhala. Zvedla jsem se ze země popadla ho zaruku a začali jsme utíkat.
Po chvilce jsme se objevili u parkoviště.Hned jsem začala hledat svoje auto.A nebylo to moc složité, protože aut tam hodně nebylo.Jen co jsem ho našla
jsem ho nastartovala a jeli jsme.Nevěděla jsem kam jedu a bylo mi to jedno. Hlavně jsem chtěla pryč od toho všeho. Zemětřesení bylo čím dál tím silnější.
Auto už nechtělo ani jet, ale já to pořád nevzdávala.
Chtěla jsem to přežít. Tak jsem zvedla telefon a začala jsem volat.Chtěla jsem to říct stanici co
byla alespoň 400km od té naší. Chtěla jsem totiž aby začali s evakuací ostatních lidí co tam zůstali a aby pomohli i nám.
Ještě si pamatuju jak sem pořád jela a už sem ani nevěděla kde sme. Ale náhle strážník uslyšel vrtulník podíval se z okna a začal na ně mávat. Já se taky
přidala, ale zapoměla jsem na řízení a tak jsme vjeli do stromu.
Strážník to nepřežil, sle já jsem se probudila po 6 dnech s kómatu v Londýnské nemocnici s poškozenou míchou a s otřesem mozku.Teď jsem odsouzena byt
do konce života na vozíčku. Ale aspoň jsem na živu a své práci se věnuju dál, ale v Londýně.