Zbytečné prosby...Zbytečný křik...

Jdu a ani nevím kam… Přemýšlím a ani nevím o čem… Co to se mnou je?...Co já si to namlouvala? Že se přestěhuji a bude to hned lepší? Haha, tomu se teď můžeme všichni zasmát… Můžete začít… Nechápu lidi co řikají: Časem se to zahojí, bude to lepší… Žij dneškem a né minulostí, za chvilku si na to ani nevzpomeneš...“ Tohle nejsou lidi s opravdovými city. Tohle jsou lidi kteří si myslí, že to už prožili a že o tom vědí všechno… Že jsou tak vyučení tím že můžou radit druhým… Tak ráda bych jim řekla celou pravdu… Aby aspoň trochu pocítili to, že tady není možnost toho člověka utěšit… Tady není možnost ho přivést na jiné myšlenky ani možnost že na to zapomene… Ale na tohle nikdo nepomyslí…

V hlavě přemítám vše, co se mi za ten můj život stalo… To krásný i to, na co bych nejraději zapomenula… Kéž by to šlo… Kéž by v hlavě šlo najít tlačítko „DELETE“ a jen kliknout… Jenže to se nestane, s tímhle pocitem a zážitkem budu žít do svého konce… Konce který by pro mě byl spásou… Jo vím, smrt je jen pro zbabělce… Ale já nikdy netvrdila, že jsem statečná…

S těmito myšlenkami jsem se dobrala do nedalekého parku… Nikde ani noha, ale kdo se diví. Ve dvě v noci by se normální nepotáhl do parku… Za jiných okolností bych ihned utekla… Jenže čeho já se mám bát? Všechno už jsem prožila… Sednu si na lavičku nedaleko jedné zhaslé lampy… Do uší mi hrají silné tóny mích oblíbených písniček… Člověk by neřekl, jak tahle muzika umí uspokojit, přivést na jiné myšlenky…
Proč mi ti procházející lidé nepomohli? Co je to za svět? Všude ve zprávách je, jak hodně je teď těch případů, ale když se těm lidem něco děje před očima, tak jen přivřou oči, otočí hlavu na druhou stranu a nereagují… Ani na prosebné pohledy, ani ne na bolestné výkřiky… Jen obejdou velkým obloukem a jdou si dál žít s dobrým pocitem, že se to nestalo jim… Mohl by je pomalu ubíjet pocit, že mohli pomoct jedné dívce. Jenže pochybuji. Oni si dál žijí se svými dětmi a možná jim párkrát proletí hlavou, že by se toto mohlo stát jejich dětem… Ale co na tom, nestalo se jim to…Stalo se to jiné cizí dívce…

Člověk se ptá, proč se to stalo zrovna jemu… Proč ne někomu kdo si to zaslouží… Ale kde najde odpověď? Nikde…na odpověď si musí přijít sám… Nebo na to nemyslet… Ha, jak vtipně jsem to řekla… Nemyslet na to… Proč to nejde tak lehce, jak lehce to jde napsat… Proč si člověk nemůže napsat sám svojí knihu osudu a nežít podle ní? Já vím, tyhle řeči vypadají jako zoufalý řeči nějaké malé holčičky která si ještě putuje svou fantazií… jak ráda bych se vrátila do let, kdy jsem si myslela, že svět je takový, jako je v pohádkách… Kdy si pro vás přijede princ na bílém koni, vy jste v krásných růžových šatech… On vás vezme lehounce za ruku, přitáhne si vás a políbí… A šťastně budete žít až do smrti…

Jenže nic z toho nebylo a nikdy nebude… A s tím se musíme hold smířit…
A s těmito posledními myšlenkami uchopím střepy ze země od nějaké flašky a přitisknu na své zápěstí… „Omlouvám se…“ poslední slova stěží zašeptána a doprovázena jednou jedinou slzou zazněla jako křik 1 000 trpících lidí…