Nemám co psát

Nemám co psát. Ano, nemám co psát. A to je špatné.

Zítra mám odevzdat rukopis povídky do novin a ještě teď sedím nad prázdným papírem a nevím, co bych napsal. A tak sedím dál a snažím se přemýšlet, co by se dalo zajímavého napsat.

Přemýšlím už dlouhou dobu a stále se stejným výsledkem. Nic nedokáži vytvořit.

Pod oknem slyším z ulice údery míče o chodník. Nějaké děti si tam hrají. Není divu, počasí je krásné. Slunce svítí, je teplo a těm dětem se už blíží prázdniny. Pro dnešek mají školu za sebou, tak si mohou hrát. Jenže já mám tu největší práci před sebou. Já teď nemám čas na hraní, já musím pracovat. Jenže nevím, co kloudného bych dokázal ve své spisovatelské mysli zplodit.

Nechci se vidět, kdybych zítra nedonesl rukopis. Šéfredaktor by zuřil. Zrudnul by a pak by určitě řekl něco ve smyslu, že to takhle dál nepůjde, co si o sobě myslím, když něco slibuji, že bych měl splnit a že už mi nic neotiskne.

Tak stále bezradně přemýšlím nad novou povídkou. Venku si děti při hraní zpívají. Mě ale do zpěvu není.

Mohl bych si na papír napsat první slovo. To je jedno jaké, ať je jakékoli. Od tohoto prvního slova by se pak mohl odvíjet děj připravované povídky.

Zkouším tedy na papír něco napsat, ale inkoustové pero mi nepíše. Vždyť by mělo být plné. Koukám se na nádržku na inkoust a ta skutečně plná je. Zkouším tedy opět něco napsat, ale pero stále nepíše. Raději párkrát perem zatřesu. Zatřásl jsem jím a ukápla mi z něj veliká kaňka. Hezky se rozvalila na papíře a teď se mi směje do očí, jaký jsem to hlupák, že ani psát perem nedovedu.

Kaňka na papíře není zrovna dobrý obrázek spisovatele. Mohl bych přijít zítra do redakce a místo rukopisu předložit papír s touto kaňkou. To bych si nepřál vidět šéfredaktora. Asi by z toho omdlel. Až by se probral, zrudnul by a zeptal se mě, co to má znamenat. Jestli onu kaňku má skutečně otisknout a zda-li to myslím vážně. On že není na nějaké avantgardní umění, že on chce vydávat jen povídky solidních autorů a že toto rozhodně nemá zapotřebí.

Děti si pod mým oknem stále hrají. Házejí si tam, zpívají a smějí se.

Že bych napsal něco o hře dětí s míčem? Ne, nakonec dostávám mnohem lepší nápad. Napíši o tom, že nevím, co bych napsal. To se bude líbit. Koho zajímají skvěle promyšlené příběhy, které mají se skutečností pramálo společného? Napíši o něčem opravdu pravdivém. O tom, jak spisovatel neví, co by napsal. Tohle určitě čtenáře osloví.