Zrcadla Disraeliho královny

Obloha zela prázdnotou a přec byla tak plná. Těsně nad špičkou katedrály v Salisbury je totiž nezměrné zrcadlo, které odráží svit poskvrněných duší Britů. Sklo je matné, šedé, s ostře řezanými hranami jako je hlas Chrise Martina, a umně vyvedenými fuchsiovými ornamenty, které nad Buckinghamem vyčaroval snad Dumbledore, jinak si to neumím vysvětlit.
Rám je prostý, z cedrového dřeva, vkusný ba až příliš jednoduchý na to, jak vzácný obraz rámuje.
Existují i jiná zrcadla s jemňounce olivovými příměsemi a řízným hlasem Edith Piaf. Nebo ta, které se klanou nad korunami baobabů a místy jsou surrealisticky pošplíchané krví. Skla, jež skládají a natáčí ke slunci osmnáct hodin denně miliarda lidí, nebo nádherná Edisonova zrcadla s patřičnými advertisementy nad svatými lesy. Ó, ta jsou taky krásná.
Přec miluji šedé sklo a fuchsiové ornamenty Disraeliho královny.
Byli jste někdy ve Winchesteru? Stáli jste v té velkorysé katedrále u pomníku Jane Austenové a věděli, že život je nádherný? Ne, dobře nevadí. A opírali jste se někdy o zdivo Windsorského hradu a v tichém opojení sledovaly malý kousek dějin, který vás právě minul, tak jako ty kousky předtím, které viděl Edward VIII. a před ním Karel II. a před ním Richard III.? Ne? Ó bože, o kolik jste přišli… A co Canterburský sbor, co zpívá každou středu na gotickém dvoře katedrály Canterbury?Nebo ti černí kosi v Oxfordu, kde dělají bledý čaj s plátkem citrónu, kde se vám podlamují z těch vitráží kolena!? A černí havrani u Toweru, co střeží indickou korunu s fuchsiovými kameny krásy, úcty, obdivu a rozkoše!? Ano rozkoše. Také ne? A milovali jste?
Ano? Tak potom mi rozumíte.
Ta zrcadla. Ta nebeská zrcadla, co vám vypálí cejch.