Dopis tomu, kdo neumí mít rád

Jednou, až chvíle kdy radši není co říct, zmizí někde za obzorem času. Jednou až si přestaneme rvát vlasy z lysých čel a utřeme si oční prameny navzájem… Pak ti snad budu moci říci…
Až jednou přestaneme klopit oči a zahořkle se šklebit z trucu k andělu. Až budeme chodit bosí a přestaneme nadávat a řvát. Ve chvíli, kdy o slovíčka přestaneme se rvát. Až zapomenem a nebo si naopak vzpomenem na vůně léta a na našich těl, až jednou navzájem si prominem, pak budu moc ti říct…
Ve chvíli kdy naše prázdné pohledy se znovu střetnou v jednu černou díru, v tu chvíli kdy se spolu zase budem slepí dívat do vesmíru, v tu chvíli kterou tak dobře známe my dva jenom spolu. V tu chvíli budu moct ti říci…
Že moje srdce, cos tak neurvale vyrval i s mou duší. Že to, co ze mě po tvé bouři zbylo, na dlani ti z posledních sil buší. Že jsem jak ovečka co tratila svého spasitele, že tys můj spasitel a já hledám pouze tebe…..