O padlém andělu

Ani neví, proč se tak stalo.

Je andělem, co byl na zemi poslaný, aby pomáhal lidem a poznal nové věci a zatím se nechtěně dopustil otřesné, ba i osudové, chyby. Nedokáže pochopit, jak k tomu jen mohlo dojít. Byl svědkem neštěstí. Viděl člověka spadnout ze skály. Ten muž byl těžce raněný a potřeboval nutně pomoci, třeba i shůry. Anděl mu mohl vrátit zpět život. Byl však natolik nesvůj v této situaci, do které se nikdy předtím nedostal, že nedokázal toho ubožáka zachránit. Teď má ještě v živé paměti, toho zraněného, ze kterého život už nenávratně vyprchal.

Co si teď počít? Do Nebe se vrátit už nesmí. Dostal přísný zákaz návratu, pokud svou fatální chybu nějak neodčiní.

Tak se náš anděl posadil na zem a přemýšlel. Zem byla nesmírně studená, nepříjemně studená, jako kdyby se mu i ona vysmívala a chtěla ho trestat za to, co vyvedl.

„Abych mohl svůj špatný skutek odčinit,“ řekl si, „musím vykonat něco dobrého, co se mu dokáže svou vahou vyrovnat.“ Ale co, to už nevěděl.

Lidé mají spousty trápení, napadlo ho, třeba budou oni vědět, s čím chtějí pomoci. Ale koho se zeptat?

Procházel ulicemi města a ptal se lidí kolem sebe, zda chtějí s něčím pomoci. Nikdo však nereagoval. Zkoušel to tedy hlasitěji a hlasitěji až nakonec na lidi křičel, ale nikdo stále neodpovídal. Nikdo ho totiž neviděl a ani neslyšel. Byl pořád andělem a lidé ho vůbec nemohli vnímat. Co teď?

Ale, napadlo anděla, kde lidé vnímají Boha? V kostele. Kde by mohli vnímat i mne? V kostele. Tam bych se mohl s někým skutečně setkat.

Zavítal tedy do místního kostela. Byl ale zavřený. Na cedulce na dveřích stálo, že je kněz na nějakém setkání a že sice slouží jiný, ale na místě hodně vzdáleném.
Když je kostel zavřený, říkal si, kde se budu moci se lidmi spojit? A kde se mi budou moci svěřovat se svými trápeními? I napadlo anděla, že by se mohl zhmotnit v kněze a že by zatím dočasně sloužil v tomto kostele. Lidé by pak chodili ke zpovědím a pro rady. Ne nadarmo se říká, že je kněz prostředníkem mezi člověkem a Bohem.
Proměnit se v kněze nebylo pro anděla takovým problémem. Stačila chvilka trpělivosti a umu, kterého v Nebi nabyl a už otevíral dveře kostela v podobě mladého kněze.

Mezi lidmi ve městě se ihned rozneslo, že se v kostele opět slouží mše. Tak se opět toto místo začalo plnit věřícími ze široka daleka.

Dlouho čekal anděl v kněžské podobě na někoho, kdo za ním přijde ke zpovědi. Nakonec přišel jeden muž, že se mu líbí tajně sledovat slečny na koupališti při převlékání. Tomu přece nebudu pomáhat, tím bych svou chybu neodčinil, řekl si anděl a udělil muži dvacet otčenášů. Pak přišel další muž, že prý myslel na ženu od souseda, tomu udělil anděl otčenášů třicet. Nikdo s ničím skutečně potřebným. Nikdo nepomáhal andělovi přijít na ten čin, který by mohl vykonat pro smazání svého pochybení.

Až nakonec přišla do zpovědnice jedna žena. Celý život prý touží po dítěti a nedaří se jí ho s manželem počít. Už jsou oba nešťastni a nevědí, co dělat. To je ta pravá příležitost, pomyslil si anděl. Odčinit smrt životem. Ženě poradil, aby se modlila k Bohu a pokoušela se s manželem o početí třeba i každý den. Že se pak nemusí bát a zázrak se dostaví.

Když skončil den, začal se anděl připravovat. Pravda, není všemohoucí, ale dost by toho dokázal. Nad ránem, když už se cítil připraven na vykonání nelehkého úkolu, se vydal už ve své původní, andělské, podobě za onou ženou. Už byl rozbřesk, když ji viděl oknem, jak spí v posteli vedle manžela. Pohozené prádlo svědčilo o tom, že si vzala andělovy rady velmi brzo k srdci.

A tak stačilo udělat jediné. Udělat zázrak. A anděl jej skutečně vykonal. Za bezmála rok žena zažije nesmírnou radost.

Co se pak stalo, není možné slovy popsat. Ani anděl si nevzpomene, co se s ním dělo. Cítil velikou sílu, která jej táhne vzhůru. Vrátil se do Nebe. Povedlo se mu to, co potřeboval. Dokázal odčinit svůj prohřešek, ba co víc. Způsobenou smrt odčinil novým životem a to ještě u ženy, která by dítě, nebýt něj, nikdy mít nemohla.