Grónsko

Tak už jsi pryč. Od neděle. Myslím, že tyhle věci zvládám s přehledem. Chce to jen hodně jíst a zapíjet to něčím pálivým. Dílem bolestně-očišťující, dílem alkoholově-umrtvující záležitost.
Už jsi pryč a já si dělám v sobě inventuru. Na policích v hrudním koši přibylo zážitků, v láhvi s úzkostí je hladina o něco výš, v šuplíkách po stranách jsou spousty nových fotografií. A dost střepů mezi tím vším. Jsem holt amatér s duší málo obalenou špekem. Popraskala jak skleněný vejce. Nebo spíš jako průhlednej globus s žárovkou uvnitř. Vcelku – Trhliny – Střepy…..a sakra….
Naštěstí v bedně od zimních bot se válí kromě drátů, lepení na cykloduše, klíče 13 / 17 a zvětšovacího skla i lepidlo Universál.
Vymetl jsem z duše střepy i střípky, nametl na noviny a na stole je začal skládat. Šlo to skvěle. Asi jako puzzle 2000 kousků (každý kousek z jiného obrázku). Skládal jsem a lepil si zpátky duši o níž jsem se nedokázal postarat. Opravdu mi ze všeho nejvíc připomínala globus ze skla. Nitky prasklinek dávaly mojí soukromé zeměkouli patinu a musel jsem uznat, že je snad i zajímavější.
Bohužel, bohužel se mi nedostalo na celý povrch a místo o rozloze i umístění přibližně odpovídající Grónsku zelo dírou dovnitř. Kam jenom mohl ten mizerný střep zapadnout??! Hledání proběhlo důkladně a marně. Celý den jsem chodil kolem neúplné duše na stole, okolo zeměkoule bez Grónska.No…asi by se s tím žít dalo, ale pokud mluvím za sebe – komu by se chtělo…

Uvařil jsem si mátový čaj. Lžičkou jsem mohl cinknout nejvýš pětkrát o okraj hrnku, když tu přistál na parapetu okna holub. Poštovní. S brašnou, čepicí a modrou pelerínou. A hned hulákal ať mu jdu podepsat letecké rekomando, či co. Obálka spíš tenká než tlustá putovala do mých vlastních rukou (přesně v souladu s pokyny na razítku). Adresa odesílatele veškerá žádná.
Uvnitř obálky napůl přeložený list papíru popsaný pravým modrým inkoustem, časem obarvený do okrova. List patříval – podle poznámky v patě listu – do deníku mého dědečka, po němž jsem prý zdědil notnou dávku podivínství. Dávno neživý, poslal mi stať o nesvětském bleším trhu, zážitek z roku 1956, z pomezí pravdy a snění (ale kdo říká, že to, co se sní není pravda?). Deníkový zápis vykresloval cestu i zvyklosti velice neobyčejného setkání bytostí v čase, stojícím o krok vedle.
Zápisky určují za vchod na tržiště šatní skříň. Libovolnou …to by mě zajímalo, kolik jich asi dědeček zkoušel… Podle všeho je to moje šance získat zpátky střep ve tvaru Grónska. Potřetí dočítám dnešní deníkovou navštívenku a začíná mi to být jasnější. Platidla – cokoliv s citovým nábojem (řečeno v deníku). No jo, ale co použít za platidlo? Plyšák s předtištěným vyznáním asi nebude zrovna silnou měnou, milostné dopisy schované v dřevěné krabici vesměs pozbyly svojí platnost. Přemýšlím a civm přitom na kytku v květináči. Ano, je to ta, kterou jsi mi tenkrát přinesla,abych o ní pečoval (a snažil jsem se!). Posledních pár dní mě z pohledu na ní zabrní pod lopatkou. Nejspíš jsi v ní nechala kousek sebe a ona na rozdíl od Tebe je tu pořád. Přemýšlet o chlup déle už znamená mrhat časem.
Květina nedobrovolně darovala čtyři z osmi okvětních lístků vybarvených do modra. Zvláštní, přísahal bych, že zakřičela, když jsem je trhal. Naposledy prohlížím nekompletní duši, abych věděl, co na bleším trhu hledat a následujíc dědečkův deník otevírám šatní skříň v předsíni.
Odhrnuji ramínka a šaty. Odhalil se mi tak výhled do prostorné haly, útulné asi jako letištní terminál a zaplněné lidmi, podivnými bytostmi, věcmi, hlasy, výkřiky a vůněmi. Vykročil jsem ze skříně ven a ramínka s šaty se za mnou zaklapla podobou vysokých dubových dveří. Nevím proč,ale nepřišlo mi to zvláštní.
Bleší trh, to byla směsice arabského, tureckého, jihoafrického, indického i evropského ducha. Stály tu neuvěřitelné stánky s ještě neuvěřitelnější nabídkou – vůně splétané do copů, prodávané na váhu, tma stáčená do lahví s nápisy Pravá černočerná, nebo Tunelová, koření tisíců druhů i barev, hromadami barevných střípků a mezi tím vším bloudí uličkami prodavači s pultíky na řemenu na šíji. Nenašli byste dva alespoň podobně oblečené. Neuvěřitelná pestrost mučí ubohé lidské smysly.
Nevím, kolik mám času, proto spěchám najít vhodný střípek. V prvním stánku se střepy se ztrácím v milionech úlomků, které ten prodavač, vizáží silně připomínající ďábla, vzal čert ví kde. Několikrát v hromadě zalovím dlaní a ostré hrany mě říznou do ruky. Au. Prodavač se chechtá. Tak to ne. Zkouším stánek o deset kroků dál. Tři obrovské hromady sklíček z rozbitých lidských duší setříděné na drobné, větší a velké.
Zmocňuje se mě panika z bezmoci – jak tu mám něco najít?! Prodavač vypadá přívětivěji, starý chlapík s šátkem na hlavě. Dokonce se usmívá a natahuje proti mně ruku. Něco brebentí, jenože mu nerozumím. Předpokládám, že mě nezdraví, protože ruku podává dlaní dolů a opisuje s ní kruhy nad hromadou střepů. Zopakoval jsem to po něm a on mi oplatil radostnou grimasou, jakože jsem asi něco pochopil. Popravdě to moc nechápu, kroužím nad střepy a nic se neděje. Za chvíli se chlapík zamračí a ukáže na další stánek se střepy. Dobrá, jdu tam.
Prodavačkou tu je děvče, odhadem desetileté. Řečí si nerozumíme. Kroužím rukou nad střepy (jsou jich minimálně dvě tuny) a ona přikyvuje. Asi si vedu dobře. Nad boční menší kupkou cítím brnění v prstech. Zesiluje to. Zastavuji dlaň a střepy v hromadě se hýbou. Chvění dostoupilo maxima a do dlaně mi z hromady skáče jeden ze skleněných úlomků. Prohlížím si ho a zdá se být mým Grónskem! Tomu bych neuvěřil…otáčím sklíčko znovu a znovu – je to Grónsko ze všech stran! Děvče naznačuje abych zaplatil. Atmosféra trhu zahýbala mojí lakotou a bezděky mě přinutila zkusit smlouvat. Dávám na pultík jeden lístek. Dívka nesouhlasně vrtí hlavou. Přidávám tedy další, jenže ona znovu nesouhlasí. Pokládám třetí lístek a dívka už neříká nic – obchod je uzavřený.

Vracím se do dveří, kterými jsem přišel. Všiml jsem si davů lidí, procházejících těmi samými dveřmi. Zajímalo by mě, jestli všichni chodí mojí šatní skříní. Beru za kliku a jdu dovnitř – do tmy. Překračuji práh a po tváři mě hladí pověšený kabát. Povedlo se! Procházím svou skříní zpátky domů. Žádní jiní lidé tu nejsou – sláva!
Hrnu se se střepem v dlani do pokoje k rozestavěné duši. No tohle!? Květina od Tebe leží na hlíně naprosto uvadlá! Že by děvče samo určilo cenu sklíčka? A to mi zbyl lakomě ještě jeden lístek v kapse. Chudák kytka – beru ji jako povinnou oběť.
Nově získané Grónsko napřed zkusmo a ztrémovaně přikládám nasucho ke globusu – duši o pěti světadílech. Tvar i velikost odpovídají přesně. Kam asi ti trhovci chodí na všechny ty střepy duší?
Dolepil jsem poslední kousek. Duši mám zjizvenou, ale co, jizvy jsou mužné a zdobné… Jen ten kousek, Grónsko, není tak průhledný jako zbytek globu. Nedá se nic dělat. Duši jsem si vrátil zpátky do hrudníku. Konečně jsem se cítil znovu klidně. Nejspíš jsem potřeboval slyšet, jak tlukot srdce rezonuje v té duté skleněnce. Uklidňujíci baryton s plností kostelního zvonu. Dnes jdu konečně spát.
A vy si svoje duše opatrujte, jakmile vám ji někdo rozbije, zůstane na ní navěky zakalené místo. Tedy, pokud trefíte na bleší trh a budete mít štěstí…