Nůžky

Co to bylo za sny? Takový úsek, sekvence obrazů, ve kterých se odraží radost, ze kterých sálá teplo. To tvoje teplo, které najednou zase znamená tolik, snažím se ho vyhnat, poslat pryč. Zapomínám a zapomínám rychle. Však některý věci nejde zapomenout, i když to tak chvíli vypadá, ačkoliv jsou jako starý vzdálený sen, co se nikdy nestal, co se nikdy stát neměl, tak je můžu cítit. Ten pocit se ve snu vrací a s ním i ty. Jsem ti nablízku, jak jen to jde, úplně u tebe a ty mi dovoluješ se tě dotýkat, hřeješ mě, je mi divně hezky, jako by se pod tím vším ještě něco skrývalo. Najednou se to rozplyne, a vidím jiné obrazy, držím v ruce snad naprosto tupé nůžky a stojím nad tebou, před námi zrcadlo a já chápu, že jsem se stal tvým "kadeřníkem", chceš abych stříhal, rozčešu ti vlasy, rozhodně si na to neberu hřeben, jenom tak prsty projíšdím těmi krásnými silnými pramínky. Nechci je stříhat, jsou tak krásné, to ty jsi taková, moc krásná. Aniž se otáčíš natahuješ ruku ke mně a bereš si ty nůžky do ruky, pak s nimi jemně rozčísneš vlasy, odstřihneš pár konečků a najednou špičku těch nůžek si zatlačíš do krku pod týlem a já vidím tvůj výraz, tak jako bys nebyla duchem přítomna, bez jediného pohnutí tváře si udržuješ potměšilý úsměv. Děsíš mě, co to děláš? Jak jen můžeš? Chytám tě za tu ruku, snažím se, abys přestala, ale jak se tě dotknu a začínám tahat za nůžky, tlak zesílí natolik, že nevím, jestli budu mít dost síly ti ty nůžky sebrat, stále se usmíváš, zatímco moje rysy odráží jen zoufalství, pár kapek krve se objevilo pod hroty nůžek. Ne, to ne! Zabírám ze všech sil a konečně odtahuji nůžky od tebe. A pak se probouzím, mám o tebe strach a říkám si, že ho nesmím mít, že to byl jenom sen, nechci spát...