Osudová chyba

Osudová chyba
Stará dáma sedí na nízké už značně strouchnivělé lávce přes vesnický potůček. Nohy spuštěné dolů, šedé vlasy jí vlají v mírném vánku. Její obličej je vrásčitý stejně jako ruce lehce složené v klíně, na kterém leží suché kvítí, kdysi dávno to snad býval věneček. Čelem se táhne dlouhá zakřivená vráska. Nepřítomně hledí před sebe, do prázdna …

Po rozkvetlé louce přibíhá malá dívenka, dlouhé splývavé vlasy jí vlají ve větru, v očích pobaveně hraje několik veselých jiskřiček. Směje se a z rukou jí při běhu vypadávají luční kvítky. Za několik okamžiků přibíhá malý chlapec. Má hnědé kudrnaté vlásky, drobnými ručkami svírá další květiny. Na malou chvíli se zastaví, rozhlédne se a rychlým poklusem dohání o několik let starší dívku. „Počkej na mě“, křičí vesele. Jeho slova odnáší vítr a roznáší je po okolí. Jeho sestra se v běhu otočí a vycení zuby:“Poběž“. Chlapec odpověď přijme jako výzvu a rozběhne se o poznání rychleji. Kvítky pouští jedem po druhém. Lehce se snášejí k zemi. „Mám nápad“, budeme plést věnečky zastaví se náhle. „Tak jo“, souhlasí, „třeba z pampelišek jo?“ Chlapec vesele poskočí a hbitě začne trhat velké žluté květy. „První, druhá …, vesele počítá. Dívka se zatím posadí do trávy a otrhává pampelišky kolem sebe. Když už na jiné nedosáhne, zvedne oči a rozhlédne se. Vidí, jak její bratříček pobíhá po louce. Je stále dál a dál, pomalu mizí za několika rozkvetlými keři, dívka vstane a starostlivě se za ním rozeběhne, „Petře!“ Chlapec se otáčí, rukama si stíní před sluncem a sám se diví, jak daleko se za tak malou chvíli dostal. Popadne do náručí všechny pampelišky, které stihl nasbírat a vrací se na vrcholek kopce. „Koukej, kolik jich mám“, chlubí se. Jeho veselý smích cinká jako zvoneček. „No vidíš“, chválí ho Johanka, a sama popadne několik pampelišek, aby z nich záhy upletla věneček. Petr po celou dobu sedí u ní a se zájmem bez přestání sleduje, jak se jeden stonek proplétá mezi druhým. Po chvíli je práce hotova, ještě ho pečlivě zaváže a vítězoslavně jej zvedne k obloze. „Jůů, ten je krásnej, že mi ho dáš,“ žadoní chlapec. Johanka má velikou radost a po chvilce napětí mu ho slavnostně pokládá na hlavu. „A teď jsi pampeliškový král“, směje se. Chlapec pyšně vypne hruď a jednu z trsu pampelišek vztyčí v malé dlani jako žezlo. Johanka se pobaveně rozesměje. Vidí jakou z toho má ten prcek radost. Ten pocit příjemně hladí po duši, vychutnává si jej plnými doušky. „Co se podívat k potoku?“, navrhne pampeliškový král.“Proč ne, souhlasí Johanka, doma nás čekají až k večeři to máme ještě spoustu času. „A kdy budeme večeřet?“, mlsně si pohladí břicho. „Johanka se rozesměje, ale chlapec vůbec nechápe čemu se ta divoženka směje, a tak se mračí, což u Johanky vyvolá další salvu smíchu. Smírně ho vezme za ramena. „Vidíš támhle to slunce?“, chlapec chytře kýve ,"tak až se nakloní k obzoru půjdeme domů a než zapadne budeme už dávno sedět u stolu. „Tak jo, souhlasí Petr, jdeme?“ Aniž čeká na jakoukoli další odpověď rozeběhne se z příkrého svahu. „Pomalu,“ještě za ním sestra křikne, ale chlapec už nic neslyší. Užívá si rychlý běh, vítr mu fouká do zad a sluníčko ho příjemně šimrá na tváří. Proč by se měl ohlížet? Chce být na místě jako první, aby se doma mohl chlubit, a tak nezpomaluje. Po krátkém, ale za to vytrvalém běhu se blíží ke křovinaté áleji. Zpomalí, popoběhne a radostně si poskočí. Ještě kousek a už tam budu, libuje si. Ani ho nenapadne otočit se zda ho doprovází jeho ochránkyně. Po štěrku to trochu klouže, ale nevadí chlapec si počíná velice obratně. Když přebíhá cestu, dostává se zpět na měkkou trávu, a už jen pár kroků. Ještě proběhne zatáčkou, zdolá mírný kopeček a potůček už je v dohledu. Jeho voda se už z dálky nádherně třpytí a odráží zlatavé paprsky sluníčka. Petr udělá pár hbitých skoků a už je na malé leč pevné dřevěné lávce. Rozhlíží se kolem, ale Johanka nikde. Libuje si, jak se mu pěkně podařilo předehnat ji. Drbe se za uchem a přemýšlí. Hned ho napadne: co se na chvilku posadit? Najednou si všimne malých kruhů tvořících se na hladině. Oči má navrch hlavy a zvědavě se naklání nad potůček. Ten rychle spěchá svou cestou a sem tam vesele zabublá. Zdraví ho, Petr to ví, a tak se uličnicky pousměje a oplácí potůčku stejnou měrou. Nad potok se nakloní několik stébel trávy, vesele poskakují. Petr má zrak jako ostříž. Přesně, jak si myslel, za pár okamžiků se z klubka suché trávy a listí vymotá malá zelená žabka. „Jůů, vydechne s úžasem . Ale žábě je úplně jedno, že ji ze shora pozoruje zvědavý chlapec. Hbitě zajíždí pod hladinu. Petrovi je to líto, nechce se s ní tak rychle rozloučit. Honem se nakloní nad potok. „Žabko, vykřikne.., ale ta už se neukáže. Posmutní a ve snaze zachytit alespoň malý náznak její přítomnosti, nakloní se nebezpečně nad potok. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítí Johanka. „Petřeee, křičí vylekaně, nenakláněj se!“ Chlapec se lekne, noha mu uklouzne po hladkém povrchu lávky. Ta jediná sekunda připadá Johance jako celá věčnost. Chlapec pomalu padá dolů, ještě se stačí ohlédnout a mizí Johance z dohledu. „Žabko, počkej na mě!“ „ Petřeee…,dívka se zoufale rozeběhne k lávce, nemůže popadnout dech, nemůže dýchat. Srdce se jí zastaví při pohledu na rudě zbarvenou hladinu. Svět se s ní zatočí, před očima se jí dělají mžitky, poslední co zahlédne je černo-červené slunce zapadající za obzor …

Stařena pevně sevře v dlani suchý věneček. Pomalu zvedá staré ruce, na kterých čas zanechal své stopy. Hodí ho do bublajícího potůčku, ten jej přijme a pomalu unáší po proudu. Sklopí zrak zpět do klína, z očí zkane několik hořkých slz, které si hledají cestičky mezi hrbolky suché pleti a padají do vlhké náruče lesního potoka. „Odpusť“, tiše zazní starý hrubý hlas.