Ich bin (skrz vodní hladinu)

Obyčejné letní odpoledne, kdy i otravní komáři jsou unavení z horka. O to pijí krev s větší agresí…Bohužel…

Byl až po uši ponořený pod vlnící se hladinu. Voda se mu dostala až k ušním bubínkům, takže všechny zvuky přicházející zvenčí vnímal jako slitý souzvuk lidského mručení. Moc dobře věděl, že hned vedle neopracovaného, ale svou funkci plnícího bazénu leží jeho opalující se matka, jenž v jedné ruce drží nějaké tiskoviny a v druhé nejspíš skleničku s nápojem pochybné,leč poživatelné barvy.

…Průnik nad hladinu…
…obraz matky vystihl dokonale…

Hanz, šlapající vodu vedle něho mu svým typickým gestem plným známého očekávání dal najevo, že se již za chvíli budou blížit k cílové pásce.Měl tuhle hru moc rád, těšilo ho na ní, že si pravidla vlastně vymysleli úplně sami. Chvíli sice trvalo, než vysvětlili svým rodičům, co je na tom všem tak zábavného, ale pak i oni uvěřili v nevinnost tohohle způsobu krácení si dlouhé chvíle a od té chvíle jim nic neříkali. Aspoň, že přitom moc nehlučí a učí se tím i dělit dobré od zlého.

…Zrno od plev…
…Kopretinu od kopřiv…

Obě, stále ještě malé dětské hlavy zkoprněly ve stejném směru pohledu. Jako dva odpočívající krokodýli, jenž mají každou chvilku zpozorovat nic netušící mládě zebry jdoucí se napojit k jednomu z mála celoročních toků vyprahlé krajiny.
„Kde se courá?“ Zeptal se svého kamaráda i s vědomím, že určitě nedostane odpověď. Ten je zvedl ramena nad vodní přikrývku, ale hned je stáhl zpět, aby si nedal vlastního ponoráka.
V tom se ze zatáčky vyběhla dívka jejich věku. Desetileté děvče běželo, seč jí svaly a dech dovolily, pusu měla otevřenou do ničemu podobného tvaru a blížila se k bazénu rychlostí supa slétávajícího k nově nalezené mršině.

…Zebra jenž padla za oběť o tolik silnějším krokodýlům…
…Koloběh, jenž se nedá zastavit…

Doběhla k okraji bazénu a na malý okamžik zaváhala. Rozhlédla se kolem a upravila svůj postoj do komického vzezření.
-Oči dvou dravců ve vodě maximálně zpozorněly-
Dívka čekající na tento okamžik se nadechla a ledově chladným hlasem prorazila tlumící vodní stěnu.
„Ich bin Helena!“ Vyskočila z kamenného můstku a ve stejné komické ztuhlosti vpadla do kapalného království.
Okolím se rozezněly dva nic nepředstírající smíchy a vytrhly tak starší dámu od, pro ni, velmi náročného opalování se. Poohlédla se po dětských tělech zmítajících se ve víru zábavy a zakroutila krkem, až se jí zavlnily velké kadeře.

Smích už mu konečně vyprchával z tělního řečiště a začal se soustředit na další průběh téhle hry. Bylo to ale těžké, protože jeho kamarádka ho překvapila svým nasazením ačkoliv si s nimi nehrála nijak zvlášť dlouho. On si ji ale brzy oblíbil. Byla fajn, i když to byla holka a holky přeci nejsou tolik fajn jako kluci. Mají většinou panenky a nechtějí si hrát na policisty a zloděje nebo střílet z kusu klacku a vžít se do toho na tolik, že uvěří ve skutečnost výstřelů z dřeva. Ona byla však jiná. Nabral vodu do svých úst a jako velryba vypudila Jonáše se svého těla on vyprskl vodu na svou kamarádku. (V ústech pocítil tu obyčejnou chuť vody. Možná nechutnala nijak, ale byl rád, že mu opět přilnula ke stěnám ústní dutiny. Dávala mu pocit bezpečí, ten zatraceně důležitý pocit, že je tu.) Oba se dali do nového smíchu, trochu odlišné verze než předtím.

Mezitím se z průhledných vodních spárů vymanil Hanz a svým charakteristickým během zmizel z dohledu dvěma párům očí užívajících si slunečních paprsků a klidného odpoledne v bazénu.

…I predátor si může chvilku odpočinout…
…když nemá hlad…

Nosními dírkami nasál dostatečnou zásobu vzduchu a uložil ji do hrudních kapes. S ladností delfína se potopil a mířil ke dnu bazénu. Měl rád chlad, který odtamtud vycházel. Nejraději by tam zůstal mnohem déle, ale tušil, že na takový úkon je krátký i on. Snad možná s pořádným šnorchlem…

( a pak se musel nadechnout)
( a on tu zimu musel zase zanechat dole)

Okolí nad hladinou zůstalo nachlup stejné. Svět se mění tak pomalu, napadlo ho. Zvuk tlumeného výstřelu skrz unavené odpoledne ani nepostřehl. Jeho mladý mozek ho ihned poslal do oblasti fádnosti.

„Už běží..!“ Své modré oči zabodnul do prostranství, které důvěrně znal z předchozích her. Hanz se sunul k bazénu o mnoho pomaleji. O to bylo větší napětí, jak to zvládne.
Tenké nohy donesly Hanze na stejně schůdek před okrajem bazénu.
…Napětí se vyhouplo přes příjemnou mez…
Postava stojící nad nimi se zkroutila, ruce se ohnuly v zápěstí, jako by předváděly zlomené pařáty čarodějnice.Obličej se přetransformoval do nejsmutnějšího výjevu, koutky úst se stáhly dolů…
„Ich bin Josef!“ A skočil do vody po zádech, stále držíc ruce tak jako před chvílí.
Vodní hladina se uzavřela a nastupující smršť smíchu rozechvěla i stébla usychající trávy.
/
/
/

Vylézal opatrně, po schůdkách se mu nechtělo a proto zvolil raději cestu před okraj bazénu. Chtělo to dost sil, aby vyhoupl své tělo nahoru a síla ze dna bazénu ho nestáhla zpátky. On měl ovšem sil ještě dost. Dohrávali teprve první kolo.

Když vylezl na chvíli se zahleděl na svou matku. Otočila se na břicho a zkrášlovala tak svá nakrémovaná záda. Sklenička válející se vedle ní byla již úplně prázdná. Bylo horko…

Nasadil si svou lehkou obuv a rozkmital nohy v tempu jeho průměrného běhu. Pod jeho chodidly se tráva kroutila do podivných obrazců a snažila se narovnat zpět.

…To už ale půjde ztěžka…

Minul velký strom a nabral směr prachové cesty, která se táhla skrz menší kamennou bránu. Kroutila se jako žížala na čerstvém dešti, nikde začátek a nikde konec. Ze strany ho ofouknul vítr, jindy jemný natolik, že by si ho ani nevšiml, avšak pro dnešek mu přišel agresivní. I fádnost má své meze.

Za bránou několikrát zahnul, nehledě na pravidla, kterými se cesta řídila.

Výjevy kolem sebe nevnímal. Nářky zarážející mu klíny do hlavy vytloukal ven stejnou silou. Jen běžel.
Doběhl až k muži v uniformě, který stál před prahem velkého domu. V jedné ruce držel pistol. Přesně takovou, kterou vždy napodoboval svým klackem. V druhé křečovitě svíral několik žlutých papírů.
Sáhl mu na dlaň a jemným tahem mu ji stáhl dolů. Muž ho obdaroval hřejivým úsměvem a otočil mu papíry, aby byly lépe čitelné.
Zadíval se na ně a s fascinací otevírání vánočních dárků přejížděl po sloupcích jako kaně pohlíží na myš v obilném poli.
Má to, byl spokojen.

Rozběhl se zpět s mnohem větším nasazením.
…vítr už zase nefoukal…
Naskočil na starou známou prachovou cestu a nechal se jí vést až
kamenné bráně. Tam se opět zastavil,čekal ho poslední úkol. Otočil se
zavřenýma očima a poslouchal své pomalé oddechování. Pravidelný
rytmus ho uklidňoval, stejně jako zima zespodu bazénu.

…A pak je otevřel…

Zaostřil na ženu, jenž nesla vědra plná hlíny. Byla vyhublá a pot jí po
obličeji rozmazával špínu do podivných obrazců. Byla vyčerpaná, svěšená
ramena ohnuté tělo o tom podávaly jasné důkazy všem okolo. Nikoho to
ovšem nezajímalo…
Žena se zastavila a jako by snad ucítila jeho pohled na svém potrhané kůži zvedla hlavu a opětovala mu hluboký, lítostivý pohled. Prosila o pomoc.
(nevyslyšeno)
Usmál se na ni stejně, jako se muž v uniformě usmál na něho. Otočil se a pokračoval v běhu zpátky mezi své. Mezi lidi…

…žena klesla na zem…
…to už neviděl…

Už záhlédl bazén a těšil se, až se jim předvede. Cestou si nacvičoval shrbený postoj.

…Blížili se do finále prvního kola…

„Ich bin…“